KOŘENY ZLA V.

Někde v Balšámovém lese, odhadovaný severní okraj, mimo cestu, 30.11. 1885, 12:48.

Krysař notnou chvíli mlčky proseděl a nabíral sílu. I já, ačkoli jsem byl hlavně rozčilený. Nesnáším tajemno, mystiku, tedy tu, která se ovívá kolem prostých věcí, které tak nikdy nemohou překročit pomyslnou hranici vysvětlitelna. Tohle je pouze les a lesem zůstává, i když některé věci, uznávám, působí značně podezřele. No, snad si kolegové vedou mnohem lépe, navzdory Jaffarovým vypjatým představám totiž cítím, že se jim nic zvláštního nepřihodilo. Jsme jen rozmazlená partička písařů a úředníků, kterou poslali jednou do reálného světa a oni se div nerozklepou před každou strašidelnou pověrou místních stařenek. Jsme k smíchu jak tu kvičíme! A já především!
Je to jen les!
Příště ať si ho jdou projít lokátoři osobně. Je to otravná práce. Studená. Mokrá. Únavná.
Vstal jsem a Krysař mne napodobil. Asi seznal, že jsme již nabrali dost sil ba cestu dál. Neproběhla domluva kam teď zamíříme, přesto se mi zdálo, že nás Jaff vede. Nepůsobil jako já tápavým dojmem.
Drželi jsme se jeden za druhým. Kmeny v té tmě představovaly hodně bolestivou připomínku toho, že člověk není obdarován schopností projít skrze hmotné předměty. Kam šlapu nešlo poznat ani náhodou. Kterak jsme kráčeli delší dobu,nedovedu odhadnout jakou dobu, mé oslepené oči se změnily v pohled jednookého krále mezi slepci. Začínal jsem rozeznávat tvary, obrysy a okolí dále, než od špičky mého nosu.
Čím déle jdeme, cítím svažující se měkkou půdu pod v botách prokřehlýma nohama. Kmeny stromů rostly dál od sebe. Houštiny rostly ve větších spletencích a vytvářely spolu se stromy morbidní a značně pokleslé obrazce. Při naší mlčenlivé a šelestivé chůzi se neozval žádný jiný zvuk, černá záclona jej schvátila do pařátů a nepustila. I proto jsme slyšeli své těžké výdechy při namáhavé chůzi.
Tady někde bude konečně východ z lesíku. Už jen pár krůčků, nic víc, jen pár.
Konec však v nedohlednu. S rychlým vysvětlením přispěchal jako vždy můj skepticizmus a logické myšlení.
" Jsme uprostřed lesa a chodíme v kruhu, "
Jaffar z Akkonu se častěji, než tehdy na cestě, zastavoval a uvažoval kudy pokračovat. Připadal jsem si uboze a trapně, ztratit se tady v tom parčíku, to je jako zabloudit v obývacím pokoji cestou ke knihovně!
Nepřipouštím si nic podivuhodného. Ne. Nikdy!
Realitu mi připomněl chybný došlap, klopýtnutí a pád. Narazil jsem si tvář a jeden loket. Hlasitě jsem zaklel, načež ke mně spěšně přikročil Krysař a přiložil si prst na rty. Pak mi poklepal na rameno a naznačil mi, abych se přikrčil a následoval ho. Neustále zdůrazňoval abych nedělal zbytečný hluk. Choval se přinejmenším divně, což ale u něj nebývá vzácné.
Kam mě vedl, netuším. Asi třicet metrů, nevím kam, východně? Nevím. Jen zhruba po těch několika krocích hustým nejspíše vřesem, se zastavil a přikrčil. Potom ukázal na mezeru mezi kmínky holých keřů a tudy se začal plížit. Tomu nerozumím. Než jsem se však mohl zeptat, proč se mám plazit po mokré hrabance a oslizlým tlejícím listím, byl už docela daleko ode mě.
Rychle jsem ho tedy napodobil a funivě se doplácal až k němu. Moje hlučnost se nedala s tou jeho vůbec porovnat. Ten snad ani nezašustil stéblem trávy. Ležel na břichu na okraji jakéhosi přírodou utvořeného živého plůtku. Za tím plůtkem se stráň svažovala do nevelkého okrouhlého údolíčka. Mé oči přivykly tmě a zřely prosvítat mocný otvor ve střeše tohoto lesa.
Obloha byla černá!
Jak je to... ! Polkl jsem naprázdno, pro láhev s vodou se mi ale nechtělo sahat. Asi jsem nějak strnul.
Jestliže mě zbarvení oblohy v naprosto jasném bilém dni zbavilo dechu, pak pohled na pláň, to byl ryzí šok. Ústa se mi otevřela samovolně dokořán.
Od okraje strže už nerostly žádné stromy, ba ani tráva, žádné plazivé trní, nic. Povrch bledě matně světélkoval, zdálo se, že pod povrchem kamenopísčitého povrchu dolíku planou pulsující ohnivé žíly. Až na to, že oheň měl olejnatou studenou barvu. V tu ránu mi probleskne hlavou: " Vlivem měsíčního svitu, "
Popravdě měsíc vidět nikde v tom nebeském výklenku nebyl. Ani hvězdy.
Obloha sytě černá. Ostrý až kapalný kontrast. Nejhlubší dno propasti. Zaostřil jsem pohled dolů, do údolíčka ve tvaru misky. Uprostřed dolíku přece jen rostly další stromy. Konečně jsem si toho všiml. Krysař vedle mě zíral s vytřeštěnýma očima. Na co ale, proboha?
Na těch pár stromů? Opřrl jsem se o lokty, ale Jaffarova ruka mne stáhla nazpět. Skoro jako by si nepřál být spatřen.
Stromy... čučíme na asi...dvacet... dejme tomu osmimetrových... deset určitě ne! Ano, asi osmimetrových stromů, jejichž kmínky vypadaly na tu vzdálenost hladké, bez vzorování. A také díky tomu optickému klamu se zemí, byla na pravidelných kulatých pních vidět trocha tajuplné luminiscence.
Krysař se obrátil ke mně, on snad četl v mé mysli jako v knize. Přesně tušil, na co hledím a než jsem se zmohl na další popírání podivuhodných úkazů, poklepal mi na rameno a pak jemně ukázal směrem ke korunám těch slizce vyhlížejících stromů.
Nechápu, proč si všeho všímám až tak pozdě!
Stromy?
Ne, kdepak... tohle nejsou stromy!
Chviličku jsem jen mžikal očima. Rázem ze mě cosi spadlo, strhli mi neviditelný šátek z očí... a vrátily se mi i ostatní smysly.
Zvuky...
Země vibrovala nějakou mocnou energií, pulsovala pod námi a vycházelo to od těch... věcí, jenž jsem považoval za stromy. I ta tlumená záře. Zvuky... vrčení, zastřené, temné, spíš zlolajné chrčení. Také nechutné mlaskání či pleskot. Vycházelo to odtud jako z hnilobného hnízda červů a ty věci se dokonce lehce svíjely. Ano! Pohybovaly se, sniž by vanul sebeslabší proud vzduchu. Páchlo to tu zatuchlinou, hnilobou. Páchlo to po rozkládající se tkáni, páchlo to jako hrob.
A ty koruny nejsou korunami mladých stromů. Vůbec ne!
Ze všeho nejvíce připomínaly obří květy, nikoli však krásné květy růží či leknínu. Tyhle vypadaly jako obludný patvar, hlava stvůry, kterou namaloval zvrácený iluminátor.
Jakmile jsem na ten výjev upřel oči, nedokázalo mě nic odtrhnout. A i díky tomu jsem hned neucítil, kterak se kolem nás mění ovzduší. Vnímal jsem bezejmennou hrůzu těch děsivých... čeho? Tvorů? Rostlin?
Náhle se mi tsk sladce a jemně otupily smysly. Přivanula ke mně tak rozmanitá a omamná vůně, že by se po ní ženy utloukly, jen aby ji mohly jednou v životě pocítit, odhodily by všechny dosavadní luxusní parfémy.
Tohle se tedy nedalo! Moje tělo se zachvělo vrcholným blahem. Takovou slast jsem nikdy předtím nepocítil. Musrl jsem zkrátka vstát a sejít tam dolů. Protože tam odtud to šlo, odtud vycházelo to neutuchající štěstí.
Zvedl jsem se, ani nevím jak. Všechno kolem mě postrádalo hlubší smysl, nic se nezdálo důležitější, než jít dolů, slézt, třeba se skutálet, prostě tam být! Musím! Ted!
Krysař mě však uchopil a se vší silou, jaké byl v danou chvíli schopen, mě přimáčkl k zemi. Rozčílilo mě to. Takový vztek jsem snad nezažil! Vzplálo to ve mně!
Zápasil se mnou ale dokázal mě udržet.
" Ne! " zasyčel tak hrozivě, až mě tím uplně ochromil. Jenže ta neskutečná vůně! Nedslo se odolat! Z očí mi vytryskly slzy nejhlubšího zoufalství! Musím dolů! Musím dolů! Možná jsem to křičel, vůbec nevím! Nesnesitelná touha, sžíravá vášeň. Takovouhle obsesi nepozná ani nejhorší zvrhlík!
Krysař mě držel v nemilosrdném stisku. Co chvíli z něj vyšlo jen strohé: " Ne! "
Hněv ve mě kypěl jako bublající kotel žluče. Náhle uvadl v bezbřehé zoufalství, úzkost. Krysař mě musel až udeřit, abych se aspoň trochu přiblížil reálnému vnímání.
V ten okamžik vykráčel z protilehlého okraje lesa stín. Snažil jsem se přestat vnimat tu neuvěřitelně nádhernou vůni a v svíravé mrazivé křeči se přinutit sledovat, co se děje tam dole.
Skrze mam, který se mi rozpínal ve všech smyslech, se mi začalo vyjasňovat pred očima.
Muž, hubený a vysoký, vyzáblá tvář, skobovitý nos a staromódní obroučky. Podivně prkenná chůze. Protentokrát však žádné úsměšky ani infantilní fóry.
Šel vzpřímeně, vzhlížel k těm zdeformovaným liliovým květům, usmíval se dokonce. Sklícka brýlí prasklá, pod nimi pramínky zaschlé krve, stejně tak pod nosem. Celý od bahna.
Kráčel.
Celý ten děsivý háj ztuhnul v očekávání. Pak se lehce ošil. Krok. Jeden z obřích stonků se mírně zavlnil. Další krok. Rostlina vedle se zachvěla. Krok. A ještě jeden. Něco se pohnulo. Krok. Další pohyb. Neklid. Šelest. Vůně! Ta vůně! Ta vůně! Ne! Musím ni vytěsnit z hlavy!
Vzpínal ruce. Marne! To je Marne! Usmíval se i přes šrámy v obličeji a rukama vzýval...
...krok...
...jeden z květů se ladným pohybem sklonil níže, rozevřel se do podoby ohyzdného chřtánu a Marne byl najednou pryč. Ne. Úplně nebyl. Rozbité brýle mu spadly z nosu a zůstaly ležet na bledé světélkující zemi. To jediné zbylo po Fryenovi Marnem.
Země se zachvěla. Květ se s ohavným zaklokotáním vzpřímil a háj umlkl v šedivou šeptající kulisu. Pod nimi se rozlehlo melancholické mručení.
Nezmohl jsem se na nic! Na vykřik! Zavolat na něho! Vytrhnout se Jaffarovi, něco prostě udělat!!
Vůně ustala. Odvanula pryč. Bolela mě z ní hlava a bojoval jsem s únavou a strachem a s následky omámení. Postupně ovšem začal přebírat otěže smutek. Zděšení. Šok.
Krysař povolil stisk. Cítil jsem jeho ruce ještě dlouho potom. Nejspíš mi způsobil podlitiny.
" Co t..., " chtěl jsem promluvit. Nezmohl jsem se na jedinou větu, " t..., "
" Tohle, " ukázal opatrně do dolíku, " jsou Liliomory. " odpověděl chladně.
A Marne? Ubohý hlupák Marne? Šel... vzepjal ruce... kráčel... a vzýval Smrt.