KOŘENY ZLA VII.

Balšámový les, možná datace 30.11.1885, dle dosud funkčních hodinek čas16:43.

Toužil jsem se zase někam pohnout. Už jsme tu tlachali příliš dlouho. Se stále živou vidinou Marneho hrozivé smrti se mě zmocňoval krutý chlad. Věděl jsem však, že Jaffar z Akkonu ještě nedomluvil. Ještě neřekl všechno a to hlavní možná brzy odhalí. Ne, ještě to své prapodivné dílo zcela nedokončil.
Tu prodlevu využil k tomu, abych vstřebal vše, co mi řekl.
" Ještě jeden vyšel z tohoto lesa živ a nezmizel, " promluvil tak tiše, až jsem si zpočátmu myslel, že to slyším jen jeho tenký dech.
" Teď to asi všechno korunuješ, že? " procedil jsem skrz drkotající zuby. " Kdo je ten šťastlivec, jehož jméno jsi vylovil z archívu Konventu? "
" Díváš se na něho, "
Nečekaná informace mi vzala slova z úst. Najednou mě ale zalila vlna naděje a čisté víry. Tak přece! Je to jen prachobyčejný les opředený děsivými historkami. A místní je podporují. Předávají si to jako takovou podivuhodnou formu lidové slovesnosti. Každý z náplavy, který sem zavítá, je tím zasažen pro smích všem místním individuím. Mají z nás akorát legraci!
" Kdy jsi tu byl? " zajímá mě okamžitě.
" Znáš mě jak dlouho? " odpověděl otázkou.
Dobrá otázka. Jak dlouho tohoto podivína vlastně znám? Od chvíle, kdy nastoupil na své místo v Konventu. Nevybavuji si, že bych ho kdy předtím potkal, ale je to velké město a i takový cvok v kápi se v něm snadno ztratí. Nic o něm v podstatě nevím. Sni o jeho blízkých. Až dnes jsem se dozvěděl, že má otce kdesi v Normandii. A že vlastní jabloňový sad...
Naklonil se ke mně blíž a pak mi do ucha zašeptal:
" Neptej se mě, kdy jsem vyšel z tohoto lesa, protože bys mi neuvěřil, " zašeptal vážně.
" A kdy jsi do něj vstoupil? "
Krysař mlčel a odtáhl se.
Překvapen sám sebou naléhal jsem na něho.
" Naštěstí to nemůže být dlouho, nemáš na sobě nic ze šestnáctého století. " zažertoval jsem, ale on se nezasmál. Nehnul brvou. Jen se díval. Prohlížel si mě, zjišťujíce, jsem - li ten, co mu stojí za odpověď.
" Jsem původním povoláním kněz. Zřekl jsem se své cesty poté, co jsem opustil les. Poznamenán cejchem, který nesmyje sni slovo boží. Vydal jsem se do lesa na průzkum v roce 1863. Vstoupil jsem a byl jsem změněn. Prožitky nepopsatelné! Unikl jsem ze spárů šílenství a krutosti! Děsu a nezměrné bolesti! Strachu a zbabělství! Po letech skrývání jsem se rozhodl vrátit. Pátral jsem a studoval tu zvrácenou moc, tu špínu, to zlo! " vypravoval.
Šok mne zcela ochromil. Už jsem si ničím bemohl být jist. Smích a pohrdání se odplazili do kouta a ponechali mě samotného s těmi syrovými fakty. Pochyby!
Co když je na těch věcech něco pravdivého?
" Nevysvětlím ti proč a jak, jedinou odpovědí je tenhle prokletý les, " zasyčel zhnuseně, " dvaadvacet let vyprchalo jako pouhý den, přetěžká hodina a můj život tam venku byl v troskách! Toužil jsem být také šílený, abych si nic z toho neuvědomoval! Bohužel tento dar, dar zapomenout mi byl odepřen! Lidi co jsem znal buď zestárli a nepoznávali mě, považujíce mě za lháře, pomatence, nebo v nejhorším dávno zemřeli! Vešel jsem jen do zatraceného lesa! A když se mi podařilo uprchnout z těch strašlivých hrůz, co jsem zažil, ocitl jsem se v cizím světě, cizinec...vím, dvacet dva let být zmizelý nevypadá jako mnoho, ale věř, že na lidi, kteří tě znají, to má velký vliv. A spousty z nich už nikdy neuvidíš! Odešli..., "
Šokující vyprávění mě přikovalo k zemi a zbavilo prvotní slupky skepse. Přestal jsem se třást zimou a s pootevřenými ústy uvažoval nad  nějakou odpovědí. Stále tu však trochu té zaryté býčí nedůvěry a zarputilého odmítání ve jménu nevěřícího Tomáše zůstávalo. Nemohl jsem zkousnout takové smyšlenky. To přece není a ani nemůže být pravda! Už z principu ne! Nemožné!
Nadpřirozeno? Snad, připouštím si, ještě snedu takové, jímž se mě snaží obalamutit ďábel... ano, to by šlo. To by mnohé vysvětlovalo.
" Pochybuji, že mi věříš, " poznal z mého výrazu a možná i vnitřního zápasu.
" Nechceš mi tu teď skálopevně tvrdit, že jestli konečně vyjdeme z tohoto lesa, ocitneme se možná v jiném roce, nebo tak podobně? Respektive že je tu ta možnost, že se to může přihodit? "
Krysař pokrčil rameny.
" To nikdo neví, ani já ne, " hlesl zemdleně, " může se stát to i tisíc různých věcí. "
Myslel jsem, že už řekl vše, tenhle podivný tvor, živoucí artefakt. Mýlil jsem se.
" Ještě je tu jedna možnost, " pronesl mírně, " že odtud nikdy nevyjdeme. "
Tečka.
Domluveno jest. Padl na nás stín mlčení. Všechno už bylo, zdá se, řečeno. Tady byl přede mne předhozena pravda, pochroumaná a divná. Buď ji přijmu jaká je, nebo budu dál bludům nevěřící.
Neměli jsme už dále nač čekat. Vydali jsme se pryč. Šli jsme - někam -, aniž bysme měli o cílové destinaci jasnou představu. Hlavně se nezdržovat na místě.
Ochladilo se. Skrz temnou stromovou klenbu se prodíraly veliké sněhové vločky. Vypadaly jako bludní poutníci padající nám, svatým, k nohám.
Krysař našlapoval velmi jemně. Jeho chodidlo ve vysokých staromódních botách, omšelých ale zjevně dobře padnoucích, se dotýkaly měkkého podrostu lesa jen velmi decentně.
Sněhových vloček přibývalo s každým dalším a těžkým krokem vpřed. Byly četnější a menší. Záblo mě. Ruce tak prokřehlé, že ani kapsy kabátu nepomohly zastavit omrzání. Viditelnost sice nehatila ta otravně všudypřítomná mlha, vystřižená jako z nějakého strašidelného příběhu, zato však hustá vánice, která se strhla, sotva jsme ušli dobrých sto metrů. Nemohlo takhle hustě sněžit skrze větve hustolesa. I když jsem zvedl pohled a do očí se mi okamžitě zabodaly jehličky ostrých vloček, uviděl jsem, že sníh jako by se sypal zpod větvové klenby, ne nad ní z domnělé oblohy!
Proč mě to pořád překvapuje? Je to tu divné a pověsti o tomhle místě jakbysmet. Co mám tedy očekávat? Normální běh událostí?
Trvalo asi minutu anebo celou věčnost a nemohli jsme už pokračovat vysílením dále. Sníh nám zasypal cestu a dosahoval nám po pás. Hrozilo, že nás zavalí. Bílý hrob. Tak nakonec nás nepozře žádná nestvůrná rostlina z děsivého románu, ale prostý sníh!  Cha! Jaký to konec mým dnům!
Víčka mi ztěžkla vyčerpáním a přestal jsem zápasit. Odebíral jsem se do říše věčného spánku, ztuhlý a promrzlý, podchlazený a polomrtvý.
Někdo mnou zatřásl.
Krysařova bledá tvář připomínala divadelní masku. Procitl jsem z brutálního a surového snu, zpocený a prokřehlý zároveň. Bylo mi mdlo. Posadil jsem se a rozhlédl. Po sněhu ani památky.
" Nedůvěřuj svým očím, " řekl Jaffar šeptem, " bude s námi bojovat. Chce nás oslabit, aby nás mohl snadněji spolykat! "
" Kdo? " zajíkl jsem se.
" Les, " odvětil suše Krysař a vstal. V tu chvíli se zvedla opona jakéhosi očekávání.
Napodobil jsem svého partnera na této podivné stezce a kráčel znaveně za ním. Měl jsem dojem tisíce očí kolem nás, které si nás s nenávistí prohlížejí. Cíyil jsem jejich škrábání a píchání na zátylku, zabodávaly se mi do zad.
" Kam nás vedeš? "
" Před námi je rozcestí s křížkem, " promluvil Krysař, "tedy... mělo by být. " dodal a sotva pohyboval rty.
Stanuli jsme před vysokou a podlouhlou stěnou z divokých keřů tak propletených, že bez šavle se ven asi neprosekáme. Keře se pyšnily hrozivými trny delšími než můj ukazovák. Výhružně mířily proti nám.
" Pamatuj na klamy, " poznamenal Jaffar.
K mému úžasu učinil dva, tři rychlé kroky a prošel bez újmy skrze spletencovou bariéru s trním jako armádou kopí. Ta se za ním zvláštním způsobem zavřela. Nádech, výdech a vyrazil jsem za ním.
Ucítil jsem tupý náraz, který mne probudil ze strnulosti a únavy. Bolestí zcela ohromen, zaklíněn v trní, všude se mi rozevíraly ohyzdné krvácející jizvy. Jedno mé oko bylo jen vytékající kaší.
V tak kruté a nepředstavitelné bolesti jsem omdlel a doufal v nástup rychlé smrti. Ale nebylo mi přáno...
" Klam, " šeptal Krysař, když jsem procitl na křižovatce s křížkem a ucítil zemitý pach mokré hlíny. Škubl jsem sebou v úleku. Bleskurychle jsem se začal osahávat a kontrolovat, ale po ránách ani stopy. Oko mě sice pálilo v jakémsi dozvuku té halucinace, bylo však na svém místě a zdravé. Vidím!
" Támhle je východ, je to na tobě, příteli, " ukázal Krysař. A skutečně, spatřil jsem vstup do lesa, kterým jsme dnes, asi stále ještě dnes, i když mi to přišlo tak neskutečně vzdálené, do lesa přišli na tuto primitivní misi.
" Tak pojďme, "
Krysař se však nepohnul.
" Ty nejdeš? "
Zavrtěl hlavou. " Nenechá mě odejít, podruhé ne. Nenechá ani tebe, ale zkus to. "
Hlouposti! Mám toho už tak akorát po krk!
Vstal jsem. Očistil jsem si z oblečení nečistoty, urovnal si pomačkané záhyby a vzpřímeně a hrdě vykračuji k východu z lesa.
V tu chvíli kříž u rozcestí pukl a jeho pozůstatky vzplály. Krysař se nepohnul.
Pokračoval jsem v chůzi. Východ už je nadosah!
Obrovská sprška haluzí a větví se sypala z chřtánu nebes a zasypávala mi cestu a způsobovala bolest a šrámy. Srazilo mě to na studenou zemi. Pokračuji dál! Plazil jsem se vpřed, vidím průčelí domů toho sídliště... jak že se to jmenuje?
Krysař nehnutě stál a se svěšenou hlavou pozoroval mé snažení, s hořícím křížem za zády. Pak se zasmál, hlasitě a hlubokým zvonivým hlasem.
" Ne! Nepůjdu, nenechám se nachytat! Vim že mě nepustíš! "
Okolím se rozezněl šepot, tichý, zprvu neslyšný, ale postupně nabývající na intenzitě, až pronikal do lebky a tepal do ní kladivem bolesti, bylo to nesnesitelné. Tisíce hlasů, klely, smály se, nenávist z nich čišela.
Ze země cosi vyprsklo, vyplazily se svíjivé hadí  provázky nažloutlého plynu, tenounké a hnilobně páchnoucí. Do toho šepot, který ničil poslední špetku zdravého rozumu.
Krysař se smál!
Pokračoval jsem v plazení. Bolest se vystupňovala do takové nezměrnosti, že se divím svému vědomí, které stále vnímalo ten morový pach ďábla!  Rány kamením, větvemi, do toho jedovaté výpary! Zveda se mi žaludek a zvracím, přesto lezu jako přizabitý brouk, jenž za sebou vleče nefunkční končetiny, dál! A východ se zdá stejně vzdálený! Ach, ano! Čím více se přibližuji, tím se vzdaluje!
Klam! Slyším někde v nejzazším koutě své mysli Jaffara z Akkonu. Jeho smích, do toho šepot, sykot plynu a rány kolem mne, všechny ty pazvuky splynuly v jeden...
...pak už si na nic nevzpomínám...