KOŘENY ZLA VIII.

Balšámový les, rozcestí s pozůstatkem kříže, datum těžko určit. A čas? Hodinky se zastavily... čas je teď relativní...

Trhl jsem sebou a křičel na celé kolo. Válel jsem se sem a tam a plácal na vlhké zemi jakou dobu, než mi postupně došlo, že je tma a já jsem kdesi v nějakém lese. Vládlo tam naprosté ticho.
Najednou kdosi otevřel stavidlo a příval utrpení mi zaplavil mozek. Vybavuji si vše! Vše!
Umlkl jsem. Bolí mě v hrdle a hladivky přestávají sloužit. Alespoň nebudu slyšet, až budu umírat v krutých bolestech.
Posadil jsem se. Kříž opravdu hořel, ale teď z něho zůstala jen podesta z očazeného kamene. Ticho se tu kroutilo a povalovalo jako roztoužené nevěstky. Po Krysaři ani památky.
Pohlédl jsem na hromádku doutnajícího popela a zadoufal, že to není to, co zůstalo z mého podivínského průvodce. Začsl jsem přemítat, jestli může takové či onaké množství popela zbýt z dřeva toho kříže a jestli ho tam neleží třeba víc, než by mělo.
Ne, je to malá kupka, to není zpopelněný Akkon. Alespoň myslím.
Vstal jsem a rozhlédl se. Rány jsem měl po té spršce úderů, ale překvapivě ne tak hluboké a ne v takovém množství. Možná jsem si ublížil až tím svíjením na zemi. Že by to předtím opět mé smysly obestřely iluze?
Čert to vem a celý tenhle " park "! ( Ačkoli asi už ho nejspíš čert vzal, proto se tu dějí tyhle nevysvětlitelné jevy. )
Nyní tu stojím, s odhodlaným výrazem.
Upřel jsem opět zamračený pohled na východ z lesa. Takový kousek! Pár kroků! Domy! Lidé! Ruch chudinské čtvrti! Jen kus! Co je takový kousek, oproti vzdálenostem tohoto světa? Nebo třeba oproti vesmíru?
Jen krok, dva, tři...
Musím to zkusit!
Vzpomněl jsem si na Jaffara, jak tady stál a smál se a odmítl ponížení. Kde asi teď je?
Kde jsou vlastně všichni ostatní? Jen ten lenoch a bohém Marne je jistojistě mrtev. Ostatně viděl jsem přece na vlastní oči jeho nešťastný konec v chřtánu oblud v údolíčku.
Jenže...
...mohu tady vůbec něčemu věřit?
Vydechl jsem a svěsil ramena.
" Dobrá, " promluvil jsem nahlas. Třesk mého hlasu do ticha vyzněl jako párání koženkového potahu nožem. Málem jsem se polekal sám sebe. Zněl jsem ochraptěle. " Nepůjdu, alespoň prozatím! Proč? Ne ze strachu! Ten nemám! Nepůjdu jen proto, protože si to přeješ, ať jsi kdo jsi, neučiním ti tu radost! "
Odpovědí mi bylo jen ticho. Otupělý z hrozivých událostí, zimy a námahy, nastupujícího hladu a žízně, rozhlédl jsem se a zvolil novou cestu. Půjdu na západní okraj vyhledat Dharmu s tím věčně sucharským  Martagonem. Třeba žijí a bloudí jako on. Možná už viděli takové děsuplnosti, že se někde krčí a odmítají jít kamkoli dál. Najdu je a doprovodím sem. A pak?
Pak...
...vyjdeme z lesa společně!
Vykročil jsem a únava jako by ze mě spadla. Křídla té saně už mne netížila.
Cesta k západní části byla štěrkovitá a ten mi pid nohami praskal. Vůbec jsem se ale nevzrušoval. Zase jistě přijde sníh, šeptání a podobné triky. Tentokrát to musím ignorovat. To zlomí tu cizí nenávist a zvůli, která tu vládne. Krysař jistě žije a předpokládám, že vyrazil hledat naše společníky. Viděl, že mi není pomoci a že hodlám vyjít z lesa, i když mi říksl, že se mi to nepovede. Takže jednoduše uznal, že se se mnou nemá zabývat a vyrazil na vlastní pochůzku. Takhle bych to viděl já. Ano, tsk se to stalo. Nepochybuji o tom.
Po asi deseti minutách úporné chůze se povrch cesty změnil v jílovitý podklad. Mazlavá hmota mi špinila boty a šlo se hůře. Les po obou stranách tiše vyčkával mému plánu a nic prazvláštního se neudálo. Asi se to zlo tady spokojilo s tím, že mi zabránilo odejít a že mě zlomilo na duchu. Teď čeká na nějakou chvíli, ke které dospěji a zase mi vrazí úder pod žebra.
Snažím se působit vyrovnaně. Chci totiž, aby se moc neopájela slávou nad tím, kterak se tu zničen a zcela zlomen plazím v blátě. Přeji si udeřit tu moc, zranit jí, shodit z piedestalu domýšlivosti a ponížit jí! Chci si utřít špínu z bot do jejího neutuchajícího sebevědomí!
Musím vytrvat!
Takto jsem kráčel, tiše našlapoval a snažil se nefunět námahou. Přitom mi začslo pomalu docházet, že opět les poněkud nabobtnal. Dávno měl končit, už musí prosvítat konec sevřený postupujícím městem. Všude kol mě však rostly stromy v hustějších uskupeních. Obklíčen tichými strážci, které nejspíše vyživovali duchové mrtvých a prokletých tam hluboko pod zemí, nevěděl jsem najednou, kam dál jít. Pokračovat prostě přímo rovně se nedalo. Cestička se vinula do hloubi lesa a ztratila se zištně mezi kmeny, které hrozivě vystupovaly proti mne.
Ještě krůčej a neviděl jsem už žádnou schůdnou pěšinu. U kořenů mlčenlivých bdících se rozprostíraly koberce vřesu s fantaskními a sytými barvami. Pěšinka do nich zabředla a utopila se v maličkých kvítečcích obrovitého lánu, jímž sem tam vykukoval stonek přesličky nebo osamělé vraní oko.
Okraje kýčovitě krásného výjevu lemovaly zašmodrchané úponky tak tmavého břečťanu, že vypadal černý. Vodopády spletenců protkávaly veliké stříbřité pavučiny. Páchlo to tu zemitě, křikem starobylosti.
Zastavuji uprostřed povlaku z vřesu a nevím kudy kam. Zavolat jména obou hledaných společníků bych mohl, to ano, ale z nějakého důvodu se mi nechce. Ačkoli se o mně ví, nebudu na sebe zas tak moc upozorňovat. Ale ano, křičel bych, a hned! Jenže něco mi svíralo bolavé hrdlo a zase se mi navrátil pocit bezradnosti, pocit že se na mě upírá tisíce zlých očí.
Můj pragmatismus, skepse a víra v řád však kopala kolem sebe a v okamžení jsem se nad svým zbabělým chováním pozastavil. Zamračeně, s rukama v bok, jsem zavolal oba společníky.
Nic. S tím jsem pochopitelně tak nějak počítal, že se nikdo neozve, nebo že nevyběhnou z křoví a nebudou ke mně vzpínat své roztřesené ruce.
" Nemám nějak strach, nevím proč! " řekl jsem nadurděně. Už mě to všechno unavuje, les i celý tenhle ubohý den. " Nevím, ale nemohu si pomoci. Asi máš slabší den. Mě nevystrašíš! "
Proč jsem tak promluvil? Že by mi už přeskočilo? Pohrdlivě jsem si odfrkl a nakopl kámen, který ležel opodál v blátivé prohlubni.
Trefil nedaleký kmen. V tu chvíli jsem v periferním vidění zaznamenal pohyb.
Hlava mi vystřelila vlevo k inkriminovanému místu. Asi další zrakový klam.
Praskla větev a pohyb jsem prozměnu spíš cítil, než viděl kdesi napravo ode mne. Z podrostu odkudsi vylétl kámen a trefil mě do hrudníku. Pleskl mi o kabát a přistál neškodně v blátě. Tlumená rána o svrchník přesto značně bolela. Zakřenil jsem se.
Ihned mě mé zachované dekórum přinutilo zachechtat se a to dosti jízlivě. Ne, tohle není nic strašidelného, co mi přinese tak akorát propocené deky a probdělé stavy ve společnosti nočních můr.
" Hele, dobrý! Ale musíš se prostě líp snažit! Nejsi, neznámý břídile, náhodou příbuzný s Cormierem? Takové pitvornosti a trapné fórky, to je jeho rukopis! Vlastně... hej! Cormiere, vylez z toho křoví! To je tak trapné, že to prostě musíš být ty! " zatleskal jsem a vyrazil do jednoho náhodně vybraného místa.
Pokusím se jít rovně, co možná přímo k západnímu okraji, protože možná tak uvažovala i Dharma a ten věčně otrávený a zamračený Faux. Cestou jsem se smál na celé kolo a pokřikoval Cormierovo jméno. Pakliže zde opravdu tahá za nitky nějaká mocnost, pln nejhlubšího odporu k ní, jsem se jí snažil co nejhruběji urazit a pošpinit její dílo zmaru naší skupinky. Jestli není zbabělá, ať vyleze z vlhké díry a pohlédne mi do očí. Zatím jen zkouší v mých očích značně trapné kouzelnické fígle.
" Ticho? Neumíš mluvit? " prohodil jsem jen tak do pranice. Ozvěna mi má slova vyvrhla jako zvratky zpět k nohám.
Půda mi klesala pod nohama. Terén tu byl hrbolatý, chaoticky posetý nízkými vršky a zarostlými, dávno nepoužívanými úvozy. Květenu zde tvořily rozmanité druhy. Problém byl jedině v tom, že takové rostliny jsem v životě neviděl. To mě zase trochu zarazilo.
Co je to za podivnou bylinu, červený stonek obsypaný sytě žlutými hadovitými lístky? Na vrcholku stonku se třpytil zlatavý květ podobný trubce. Uvnitř tuby jsem spatřil něco, co připomínalo drobné štětinovité zoubky. O kus dál celočerná nízká květina s drobnými safírovými kvítky, které připomínaly oči. List měla jen jeden, zato velký, dlouhý a plazivý. V jeho utvořeném žlábku se držela sražená vlhkost. Utopilo se v ní několik drobných mušek.
Ukročil jsem dalších několik kroků. Stanul jsem před trsem podivná vřetena oranžové trávy s blankytnými semeníky. Hned vedle popínavá tmavomodrá a vodnatá rostlina s dlanitými listy. Z kalichovitých květů čouhaly slizké fialové blizny. Žilnaté členění listových řapíků připomínalo kostlivou ruku.
Takové roztodivné druhy, a rostlo jich tam opravdu mnoho, jsem nikdy v žádném herbáři nespatřil. Cítil jsem se zvláštně. Najednou má hořkost uvolnila místo obavám, kterým jsem moc nerozuměl. Co mě při pohledu na neznámé rostliny tak znepokojilo?
Prošel jsem polem těch květů. Bylo mi tuze špatně, jak se mi otírsly o nohy. Vydávaly tak odpudivý zápach, který se smísil dohromady a vytvořil ohyzdný puch, který otravoval mé smysly.
Vrávoravě jsem vyklopýtal mimo pole a vyzvracel jsem se. Puch se držel za mnou a kolem mne, proto jsem se na místě dál nezdržoval.
Když se vzduch projasnil, padl jsem ba kolena a dýchal zhluboka. I když to nebyl úplně čistý horský vzduch, mé plíce ho přijaly s větším nadšením. Při pomyšlení na rostliny se mě zmocnil pocit hnusu.
Vstávám ale rychle a chci dál bojovat. Ať si kdo chce zkouší co chce. Najdu Dharmu, Fauxe, jednoho, druhého nebo přinejhorším sám sebe, ale nepodlehnu. Nenechám se zlomit.
Zaposlouchaný do tiché stěny z mírumilovně vyhlížejících stromů jsem v dálce zaslechl nechutné chroptění, chrchlání a mlaskání.
To je můj další směr. Ať už tam čeká cokoliv!