KOŘENY ZLA XI.

Balšámový les, přesná poloha, datace a čas neznámý.

Krysař prudce vstal. Neklid ho vytrhl z myšlenek. Můj problém byl, že nejsem tak citlivý jako on vůci okolním vlivům a proto jsem nic zvláštního nezaznamenal. Kolem nás dle mého soudu visely cáry tiché sklíčenosti, nic víc. Jen staré šedé hadry šera a někde zatím vším se krčil parazit zloby, který bezcitně rozsévá bolest a strach.
Zeptat se co se děje mi přišlo v daný okamžik hloupé, proto jsem se rozhodl hrát roli sice zůčastněného, avšak pouze pozorovatele. Uvidím, co mi má pasivita přinese. Zatím totiž ani moje rozhodnější vystupování, vyplněné ráznými činy nic extra přelomového neodhalily. Spíš boule, důkaz neohrabanosti a dvakrát málem smrt.
Krysař se začal zase prodírat skrz palisádovou hradbu. Kladl důraz na to slyšet mnohem dříve než být slyšen a to stejné platilo o vidění.
Vzduch doslova jiskřil statickou elektřinou napětí. Nejspíš jsem se přiblížil nějakému zásadnímu bodu. Cítím v kostech, že někdy teď a někde poblíž se rozhodne o všem.
Prvním důkazem nechť je končící hustý lesík. Vykročili jsme z něho, jako kdyby nás odtud někdo vyhodil. Stísněnost prostoru zůstsla za námi a stáhla se coby obludný pavouk zpět mezi neproniknutelnou houštinu. Ocitli jdme se tváři v tvář strmému svahu. Pokrývalo jej spadané rezavé jehličí. Klouzalo to po něm, přesto se nám s pomocí kmenů jako záchytných bodů dařilo stoupat vzhůru. Ted už i já jsem při své citlivosti rovné pařezu cítil jemné chvění půdy. Snad to zase nejsou Liliomory, prolétlo mi hlavou! Strach mi leptal lebku zevnitř, avšak zkoudl jsem ret a následoval vůdčí postavu Jaffara. Opravdu mi ne nepřipomínal temnou legendu o Krysaři.
Na vrcholu svahu se stromy zarazily v růstu. Dál než k okraji oválné kamenité pláně nerostly. Díky tomu se rozestřelo šero a nepropustná klenba dovolila světlu padnout k nohám prastarých velikánů. Ale také odhalila celou pláň, ne větší než dobytčí trh v centru města. Slunce nesvítilo. Viděli jsme hustou masu šedých, žlutě tečkovaných mraků, která zřejmě visela nad celým lesem. Někde tam nahoře, nad tou depresivní hmotou je možná modrá obloha.
Co však upoutalo moji pozornost byla planina. Mezi velkými i malými balvany, různě tvarovanými oblázky a kameny se svíjela vzájemně propletená síť zelenkavých úponků. Připomněla mi ohavné chapadlo v lese, které mě stahovalo do smradlavé díry. Tyhle úponky však nebyly zvířecími pažemi netvora ale rostliny! Byly to kořeny a kořínky, úponky a větévky a oddenkovité stonky spojené s jednou jedinou myslí. Přesně uprostřed planiny se chvějivě tyčila vydoká Liliomora. Nejvyšší z těch, co jsem dosud spatřil zrakem bludu, nebo bytosti zcela při smyslech. Zdálo se že olbřímí spleť kořání se zavrtává do hlubin a směřuje do všech světových stran lesa.
Květ měla rostlina větší než kočár, také o mnoho krásnější, než exempláře tam někde dole v udolíčku. Plání se vinula omamná vůně, ne však zatím tak vábivá, abysme vstali a slepě kráčeli skonu v ústrety.
Skrývali jsme se za mohutnými kmeny a s údivem a posvátnou hrůzou sledovali to majestátní zlo. Královna veškeré zlovůle seděla na trůně zde, na vrcholu plochého pahorku. Byl jsem si naprosto jist, že veškerou moc Balšámového lesa je vyživována touto bytostí. To z ní proudí nezdravá žluč do okolí.
Hnětlo mě to! Máme to! Máme nadosah původce neštěstí mnoha bytostí a moc, která odmítá nechat duše dávno pochovaných odpočívat v pokoji. Tenhle zlořád jistě zhmotnil ty své služebníky do ohyzdných podob, které jsem tu viděl. Klame smysly, ovládá vůli a ničí duše, ubíjí sílu a zcela pohltí svobodnou vůli.
Krysař jako by mi četl myšlenky se otočil a přitakal.
Jenže jak tuhle nestvůrnou ďáblovu milenku, nebo spíše mazlíčka, porazíme?
Vkročíme - li na kamennou pláň, hadovité útvary nás okamžitě polapí a rozsápají, pokud nás rovnou nedonesou až k té obrovité zrůdě a nepředhodí nás tam na tvrdý kámen jako dva kusy masa, což vlastně jsme. Vsak jsou to přece kořeny té věci. Vedou k ní a od ní zase do celého Balšámovníku.
Otrásl jsem se odporem a překryl si nos rukávem.
" Tak jestli došla Dharma až sem, tak..., " můj šepot uvízl v hrdle. Krysař však zavrtěl hlavou. Svraštil jsem obočí.
" Nezemřela, "
" Jak si můžeš být tak..., "
" Jistý? " dokončil Jaffar z Akkonu a ihned pokračoval: " Jistě se nešla podívat až tam, přímo ke Královně. I ona zůstala v úkrytu jako jsme tak učinili my. Hloupá není. A také se domnívám, " přimhouřil oči, " že jen díky ní nás ta věc tam na pláni ještě nezahubila. "
Tohle prohlášení mě vyvedlo z míry.
Krysař něco správně pochopil, mně ale prozatím odpověď míjela.
Královna. Ano, správné pojmenování toho ohavného skvostu, výsledku zprznění čisté moci tvořit zlou vůlí. Ten výplod, či výtvor o nás samozřejmě musel už dávno vědět. Moc nenápadný jsem po cestě sem nebyl, co si budu nalhávat. A můj chabý pokus o vzpurné jednání taky nepatřil do kategorie nevýrazných kapitol v černé knize mého života.
Záhy se však měla odhalit pravda. Měl jsem pochopit žár , jenž sálal z Jaffarova přesvědčení, i pocítit plamen, který jej přiživuje.
Co se to...
Možná jsem to řekl dokonce nahlas.
Celá pláň se rozechvěla. Spletence svíjejících se hadích úponků se rozestupovaly do strany, odplazily se, aby uvolnily cestu  -
" Dharma! " vydechl jsem a Krysař mi položil ruku na rameno. Potom vstal, rozevřel náruč a vykročil. Ne však daleko.
Vylezl jsem z úkrytu a pozoroval je.
" Dharmo, rád tě vidím živou a zdravou, " promluvil Akkon uctivým hlasem a s mírnou úklonou vyčkal.
Dharma působila trochu nejistě, přesto přikráčela až k nim. Za jejími zády se ozval zlověstný táhlý sykot, tak raději zastavila.
" Nemůžete dál, " vyhrkla a potlačila slzy.
" Ty jsi... mluvila... s Královnou? "
" Ano, " odpověděla dívka a uhýbala pohledem, " už prý netouží hrát tuto hru. Je... je nasycená. "
Stál jsem tam jako opařený! Ona se baví s tou věcí? Dharma Lierre, sen všech starých mládenců z Konventu, stydlivá dívka s brýlemi, se vybavuje s tou... obludností? A co víc... nezabilo ji to!
Topil jsem se v rozpacích, zda se radovat či děsit.
" Tak nasycená...NASYCENÁ MASEM A KRVÍ NAŠICH SPOLEČNÍKŮ, ŽE?! " vybuchl jsem neutuchajícím hněvem a mávl výhružně rukama směrem k podivné rostlině. Krysař se prudce obrátil a důrazně mne varoval pohledem, že tohle není nejvhodnější způsob projevu. Jen pouhým pohledem mě zcela umlčel. Zatal jsem zuby a odvratil se. Mávl jsem nazdařbůh rukou.
" Dobrá, " zamumlal jsem a zkřížil ruce na prsou. Budu zticha, prozatím.
Dharma se obrátila ke Krysaři, v němž vycítila záblesk pochopení a smyslu pro diplomacii.
" Chce, aby sem do lesa v určený čas zabloudily vždy nějaké duše. Potom... potom, až je...je...  se odebere do dlouhého spánku, než se zase probudí a bude mít hlad. " koktala Dharma, "už má... má dost. Ale... ale odmítá vás propustit, tedy i mě, protože... no... někteří z nás... jsme se chovali... chovali neuctivě a bez pokory. "
Opět ve mně zadoutnal cholerický vztek, nespoutaný a drsný. Ten mám po matce, dokázala s ním vyděsit oba své manžely, které za život měla. Když jí to vzalo, bylo lepší ustoupit. Dharma se navíc po vyřčení prohřešku pohlédla mým směrem.
Jistěže jsem tou černou ovcí já!
" Co tedy můžeme učinit? " polykal jsem vztek a vytlačil z hrdla co nejmedovější hlásek.
Krysař přikývl aniž by odpověděla.
" Udělám to já, nechci vyjít z tohohle lesa. Když jsem odtud poprvé unikl, jako kdybych tu nechal kus sebe. Část duše. Nežije se mi dobře v tom... novém čase... teď už bych měl být věkem stařec a odpočívat. Necítím se dobře. "
" Chceš... otočit čepelí? " zeptal jsem se opatrně, když si vybavím jeho plán, který mi... už nevím kdy... svěřil.
K mému údivu zavrtěl hlavou.
" Chci se očistit, " řekl.
Dharma zřejmě pochopila a rozplakala se. Musela si sundat brýle a očistit si skla. Slzy jí kanuly na náprsenku kabátu. Krysař jí objal v pro něho nezvyklém gestu a pak oběma přátelům pokynul k odchodu.
Sám se vydal po nezřetelné stezce s rozevřenou náručí a volal jakási slova. Ta věc se hrozivě tyčila nad nevelkou plochou. Mírně se pohupovala. Čekala. Vychutnávala si mnou neodhalený trumf.
" Má Paní, jsem - li tedy Tvojí hříčkou, jdu se Ti poklonit jako Stvořitelce, neboť jsem Ti neskonale vděčný! Neměl jsem unikat z Tvých spárů a ještě tak ponížit Tvoji důstojnost! "
" Co to dělá? " vůbec jsem se nechytal, ale Dharma mi bránila vší silou jít za Jaffarem. Táhla mě pryč. Zápolila se mnou, než jsem se podvolil a nechal se odvléci do přítmí lesa.
Sestoupili jsme z příkrého srázu a utíkali pryč. Teprve když Dharma proběhla suchým keřem, který se při pouhém dotyku tříštivě lámal na tisíce třísek, zastavila a udýchaně ukázala vpřed.
" Okraj lesa, " vyhrkla.
" Ale co - , " ukázal jsem někam ke Královnině pláni.
" Královna žádala výměnou za naše propuštění poslední oběť! Potom zase usne! Žádala Jaffara, protože jí kdysi lstivě unikl, je inteligentnější, než vypadá!  Na jak dlouho usne, to netuším! Chtěla ale pomstu! Měla jsem vás přivést, ale vy jste přišli sami! Nezabila mě, měla jsem hrozný strach, ale ušetřila mě! Chce jen... trest pro Jaffara! " konečně spustila Dharma. Kousl jsem se do rtu. Hlava mi klesla do dlaní.
Obětoval se pro nás! Jakou další hrůzu ještě musíme zažít!
Podlomily se mi kolena, ale Dharma mě držela.
" Trest... ale on se ničím neprovinil, "
" Neřekl ti vše..., " odtušila správně Dharma.
" Čeho se ten nešťastný Jaffar dopustil? "
" Když kdysi unikl z lesa, udělal to způsobem, kterým podráždil již pokořenou Královnu, tu věc tam, " dodala, koho tím myslí, " a... a ponížil jí. Zasela mu však do mysli sémě deprese. Nedovedl žít v tomto světě a trápil se. Tuhle novou výpravu lokátorů považoval za dar z nebes, sám se do lesa vypravoval už snad stokrát, ale pokaždé se obrátil a ucouvl, zavřel se ve tmě a upadl do depresí. Cítil se zbaběle. Když patricij vypsal nový úkol prozkoumat ten les, hlasil se s nadšením a dobrovolně, ačkoli se do té doby přehraboval jen v archívu ve sklepě. Přezdívali mu Krysa, Krysák, nakonec Krysař. Van Mor ho celé týdny před odchodem odmítal pověřit, ale posléze se uvolil, když zmizel jeho nejlepší pověřenec Jacobi. Prý doplnil jen sudý počet. Neměl o Jaffarovi valné mínění. "
" Jak tohle všechno víš? " podivil jsem se dost neskrývaně, až téměř idiotským tónem hlasu. Můj mozek odmítal pracovat a skládat střípky mozaiky dohromady.
" Ne každý jím opovrhoval. Spřátelila jsem se s ním. A scházeli jsme se v archívu i jinde. Tajně. Nikdo o tom neměl tušení. Láska sle nepřešla přes zeď, kterou on sám vystavěl. Když... když jsem... , " zastyděla se.
" Ho chtěla políbit? " dokončil jsem a doufal, že se nemýlím. Nemýlím. Přikývla.
" Odtáhl se a vyprávěl mi o sobě. Něco mi řekla i ta... ta... , " mávla neurčitě rukou, " ... a tak toho vím dost. "
" Býval kněz, " řekl jsem chápavě.
Přikývla. Teprve teď se dala do usedavého pláče. Za otravného Marneho. Za trapného Cormiera. Bručouna Fauxe, za všechny staré oběti Královniny zvůle a především za Jaffara, svého Jaffara.
Dlouho štksla a kdyz ustala, otřela si slzy. Napřímila se a vyprostila jemně z mého konejšivého objetí.
" Pojďme, vyjdeme pomalu ven, " řekla mi ochraptěle a zavěsila se do mě. Šli jsme jako láskou opilí milenci. Cestou popotahovala.
Kraj lesa tak zářil.
Zbývalo pár kroků.
Poslední dva keře, odhrnuji dvě nízké břízky, Dharma jde první... už je venku...
Jdeme pomalu. Proti nám domy. Slyšíme křik a štěkot psa. Někde se ozval úder. Bouchnutí dveří? Rvačka? Co já vím. Vrzání. Ruch města, všelijaké pazvuky. Kráčíme dál a když se zastavujeme u prvního domu, spadla z nás tíha. Přitiskli jsme se na oprýskanou zeď. Teprve po chvíli jsem zaslechl tikot ve své kapse.
Hodinky! Zase jdou!
Vytahuji je z náprsní kapsy.
13:13.
Obracím se k Dharmě. Sleduje lesík za námi. Leží si tam tak poklidně. Tmavý a přece obyčejný. Dokonce je vidět jeho přibližná šířka. Rozhodně žádný nekonečný pás temného hvozdu, jak se zevnitř jeví, ale docela maličký park. S velikým tajemstvím.
" Ještě něco, " řekla mi a vydechla jako by jednou ráno vstala z postele po těžké chorobě. Její parfém vyčpěl, takže byl cítit její pot. Ostatně ani já jsem po všech strastech Balšámového lesa nevoněl po fialkách. " Navrhla jsem ve strachu a zoufalství Královně, že zabráním dalším výpravám, v domnění že jí to ruší. Odmítla to a zlobila se na mě. V tu chvíli mě asi opravdu hodlala spolykat. "
Představa dívky, která klečí u paty vysoké masožravé rostliny a rozmlouvá s ní mi připadala náhle absurdní.
" Aha, pochopitelně, chce mít přísun kořisti, " zamračil jsem se. Prvotní úleva byla pryč. Teď už zase začínám uvažovat o zničení toho krutého zla v lese. Promnul jsem si bradu. " Nemáme stejně takové slovo, aby nás starosta vyslechl a les nechal být. Byl by to zoufalý, odvážný, leč marný pokus. "
" Přece tu hrůzu nenecháme dál požírat nevinné duše! " rozechvěla se.
" Ne, to samozřejmě nechci, " zamyslel jsem se. No jo, ale co s tím? My dva, prostí zaměstnanci úřadu, Freeři, nemáme žádný hlas. Potřebujeme přímluvce. Mocného přímluvce Republiky, mocipána z Velkého Konventu, kohokoli.

Balšámový les, Královnina pláň, podle občanského času 13 : 13.

Krysař chvíli stál mezi svíjejícími se hady. Její květ byl mocný a vystavovala ho na odiv. Byla k uzoufání strašná a přitom krásná. Ano, i takové monstrum neslo odkaz krásy.
Poklekl.
Královna se ladně otočila a sklonila květ níž.
" Snažím se přijít na to, proč jsi mě ještě nezabila, " řekl Krysař.
Jakoby uvnitř své mysli uslyšel sípavý hlas. Byl to Lingvinim, šepot duše.
UVIDÍŠ.
Přísahal, že slyší tichý smích vycházející z veliké hloubky a dálky.