KOŘENY ZLA XII.

Liliová ulice, dům číslo 78, 11.11. 1912, 3:33.

Byl jsem tak nervózní! Kde jen je? Snad se jí nic nestalo. Musíme být přece opatrní, hodně opatrní!
Dharma se šla před akcí projít. Prý se pokusí zůstat nenápadná. To by mohla dokázat, když už nosíme správné šaty a nepůsobíme tak podezřele. Už se jí to daří zapadnout. Nevyšla si poprvé...
Šok, který jsme před týdnem zažili, když jsme opustili ten hrozný Balšámový les, je něco neopakovatelného. V životě nic podobného zkrátka nezažijete. My ano!
Když jsem spatřil titulní stránku starých novin, nevěřil jsem tomu, ale jak jsme se nořili hlouběji do městské zástavby...
...před námi se zhmotnil naprosto cizí svět! Moderní, čirý a podivně uvolněný. A přece smutný. Byli jsme dvě nebohé duše ztracené v chaosu upjatosti. Vystoupili jsme z vyvanulých časů jako z fiakru.
Nejhorší bylo racionálně přemýšlet. Můj byt byl prodán v aukci, jak jsem zjistil záhy, neplatil jsem a zmizel, takže mi byl městem odebrán. To už je ale dle výpovědí neochotných a přezíravých lidí pár let. Hleděli na nás s Dharmou jako na odpad. Sešli jsme  z patra bytového domu skleslí a vystoupili na divný výjev ulice, jako vystřižené z nějakého fantasmagorického obrazu.
Můj ty Bože! Jen necelých třicet let!
Vzala mě za ruku a usmála se. Měla zase optimistický nápad.
Dharmin dům po smrti rodičů před deseti lety prozměnu vyhořel, jak nám oznámil soused z vedlejšího domu na ulici Rue Sainte Anne. Takže úsměvy velmi rychle vzaly za své. Při pohledu na zanedbané  ruiny Dharmu zabolelo srdce. Tentokrát jsem ji konejšil já.
Potřebovali jsme peníze. Platné peníze. Potřebovali jsme... potřebujeme všechno!
Vzpomněl jsem si na Metropolitní banku, kde snad stále fungoval můj účet. Banka sice stála, dům se nezměnil, přísahal bych, že ani okna nikdo od mé poslední návštěvy neumyl, také účet možná přetrval, ale... tři tečky. Bohužel, bez platných dokladů či dokumentů nebylo možné nic. Vyhodili mě jako žebráka. Vyhrožovali zásahem strážců zákona, jestli neodejdu.
Byli jsme na ulici, v staromódních šatech, sami, hladoví a všem podezřelí, cizí až do morku kosti.
Druhý den o hladu už Dharma v zoufalství zlomené ženy navrhla prostituci. Napaflo jí to, přestože vždycky bývala cudná a před Cormierovými a Marneho oplzlostmi vždycky prchala, nebo celá zčervenala.
Zoufalé ženy dělají zoufalé věci.
Stáli jsme nedaleko nenápadného nevěstince se zataženými purpurovými závěsy. Lucerna před domem nesvítila, ale škvírou v závěsech prosvítalo olejnaté žluté světlo. Ne, takový osud nedopustím. Prošli jsme kolem.
Uklidnil jsem Dharmu, že taková potupa nebude zapotřebí. Vzpomněl jsem si na dům, který nám patřil více než sto let, ale nikdo v něm nikdy nepřebýval déle než den ,dva na vyřízení záležitostí někde na úřadě. Jen občas přijel někdo z příbuzných vyvětrat a utřít prach. A zalít květiny.
Klíč, který odemykal vstupní dveře k mému komickému údivu pasoval, ani nový majitel nás ve vstupní síni dole pod schody nepřekvapil, tak jsem usoudil, že nám dům stále patří a že buď někdo nahoře spí, nebo že tu nikdo není.
Zvláštní, že tyhle klíče nosím pořád u sebe. Pohlédl jsem na hromádku starodávného železa v dlani. Ani v tom prokletém lese mi nikde nevypadly. První záchvěv štěstí! Jen tak dál...
I přesto však musíme zůstat opatrní.
Uvnitř domu bylo čisto. Někdo tu nedávno byl, to by poznal i slepý. Dokonce zaléval i květinu, hustý plazivý zelenec v prostém hliněném květináči na nízkém stolku pod oknem, hlína byla ještě vlhká.
Dharma se dala s mým svolením do prohlídky. Připadali jsme si jako lupiči. Asi to tak v podstatě je, když nad tím tak uvažuji.
Otevřela mohutnou šatní skříň a objevila tam šaty a doplňky k nim, včetně bot. Vypadaly sice zvláštně, svěže a moderně, ale sedly jí, takže vyhlížela půvabně. Než se oblékla, vydupsla si koupel. Nakonec proč ne? Smýt ze sebe špínu Balšámového lesa.
Když se nastrojila, předstoupila přede mě jako před porotce. Úplnou jistotu totiž neměla a ptala se mě na názor. Pokrčil jsem rameny, v módě se nevyznám a v nové už vůbec ne. Utrousila něco nelichotivého o mužích a povzdechla si. Dlouho se otáčela před zrcadlem. Cítila jistou eleganci, ale i frivolnost.
I já stůj co stůj musím svléknout svůj pohodlný, avšak muzejní oděv. Jestli to chápu dobře, vyhlížím v této době jako svůj vlastní prastrýček. Ve vedlejší skříni viselo i pánské oblečení. To mi tedy rozhodně nepadlo, ale nepůsobil jsem alespoň tak cize a podezřele. Dharma za dlaní skryla úsměv a ujišťovala mě, jak mi to sluší. Když mi urovnávala klopu kabátu, potlačovala smích. Klobouk mi nevnucovala. Štěstí! Proměnil bych jí v Desdemonu...
Při pátrání po jídle jsme narazili jen na jednu  konzervu s čímsi a pár sucharů. Obaly mi nic neříkaly. Ale jazyk se alespoň od roku 1885 nezměnil. Večeře v hotelu du Congres proběhla mlčky.
Moji poznámku o svíčkách, které jsem neobjevil, abych je zapálil přešla mlčením.
Po jídle vyrazila Dharma ven. Objevil jsem platidla, která rozhodně nepůsobila jako z numismatické etue. Dharma navrhla, že půjde nakoupit. Co jí mám bránit? Nemohu, nejsem její otec, i když tak podle pytlovitého obleku vypadám. Jen jsem poznamenal, aby na sebe byla opatrná...
Vypadala tak... jiná a elegantní! Napadlo mě, že by se v téhle době asi neztratila. Konec konců, krásná žena může žít v jakékoli době. Já si připadal dosti staře, jako někdo, komu už život dávno utekl a když jej přece jen  dohonil, zjistil, že už do něho nepatří.
Mělo by mi být o 27 let víc, tedy něco málo přes šedesát let. Při pohledu do zrcadla a na svojí stále ještě mladou tvář jsem se tomu musel nahlas zasmát. Dharmě by také mělo být asi šedesát. Hotový starší manželský pár!
Bylo mi ale strašně. Najednou to na mě padlo a zmohla mě mocná úzkost.
Mezitím jsem ale uvažoval, kdo z mých příbuzných stále udržuje dům a kdy se tu asi objeví. A taky, proč za ta léta nevyměnil zámek. Byly tu ženské šaty, boty, viděl jsem korálový náhrdelník a nasládle vonící parfém. Pánský oděv byl větší, jinak na mnohem vhodnější postavě by působil jako dobře střižený.
A další starost; co těm nebohým lidem řeknu až se objeví? Než je přesvědčím, že jsem jejich krve, ztropí nežádoucí povyk. A uvěří mi?
Těžko...
Dobrý den, madam, pane, jsem váš ztracený příbuzný a pochazím z minulosti. Před sedmadvaceti lety jsem se šel projít do jednoho lesa a vyšel jsem až teď... to je absurdní!
Propadl jsem zoufalství. Jenomže týden uběhl a nikdo se neobjevil. Přitom květinu jistě někdo zaléval pravidelně. Teď tak učinila Dharma, konkrétně tedy včera zelenec zalila.
Navykla si hodně chodit ven. Zalíbilo se jí to. Odpočinula si. Uvolnila se. Zapomněla...
Já ne!
Seděl jsem v pokoji a naslouchal monotónnímu tikání stojacích hodin. Bylo pondělí jedenáctého listopadu 1912. Venku byla tma a jen tlumená záře lampy hladila  okenní tabulky.
Dole v předsíni se ozval šramot a klapání dámských bot.
Jestli je to majitelka, začne velké divadlo. Doufám, že se vrací Dharma. Nemohla spát, tak se upravila a vyšla ven. Neuvěřitelné, jak je houževnatá. Jen týden a už je součástí proměněného města a jeho života, který mu pulsoval tepnami. Už se začlenila. Před týdnem ještě vypadala jako její zesnulá tetička z fotoalba.
Spousta míst jsem při našich procházkách ani nepoznal. Moje rodná hrouda se odcizila. Tak by to bylo i v jiném městě, zemi... pouhých skoro třicet let!
I lidi se mi odcizili, ztratili...
Dharma vstoupila do pokoje.
Vypadala tak nádherně, že jsem jí chtěl říct nějaký kompliment, ale nic ze mě nevyšlo. Litoval jsem jí, že musí trávit čas se mnou... a musí vůbec?
Možná ji opustím. Začlení se. Ačkoli nevím, jak si zařídí doklady, jestli řekne že je ztratila, jaký původ uvede... budou si to ověřovat? Co peníze? Může bydlet tady?
Poradí si...
" Ne, na to nemysli, "řekla mi a sejmula dámský klobouček s elegantní ozdobnou broží. " Půjdu s Tebou! "
" Dharmo, možná bys neměla ... měla... , "
" Zůstávat? Odejít? " dala si ruce v bok. " Na to zapomeň! Chci se pomstít za... za..., " svalila se do křesla a skryla si obličej v dlaních.
Jaffara.
" Je to tvoje rozhodnutí. Nechtěl bych jen, aby se ti něco stalo. Jestli Královna zjistí, že jsi tam se mnou..., "
" Je pomstychtivá, přivábí mě zpět a dopadnu jako... Jaffar. " vylíčila chladně, když zvedla hlavu. Měla oči zalité slzami.
" To se mi nezamlouvá, "
" To máš smůlu, " procedila, vstala a došla ladnou chůzí ke mně, " a teď mě polib! "
Projev její náklonnosti vůči mně se k ní vůbec nehodil. Vždycky si z ní utahovali, že zůstane sama, starou pannou, pro její stud a bázlivost. Jakoby se v ní něco zlomilo. Tam v lese poznala hodně, možná našla i sebe.
Odešli jsme spolu tiše do ložnice a na nic jiného nemysleli. Nad naší nocí nezapadaly hvězdy.

Balšámový les, Královnina pláň.

Krysař seděl ve stínu obrovité Liliomory a snažil se rozmlouvat skrze ten její lebku leptající Lingvinim. Učil se hlubokému soustředění. Neměl pojem o čase, ale zvládal to vcelku rychle. Musel se tomu všemu nakonec i zasmát. Jen vnitřně samozřejmě, aby Královnu nerozhněval.
Za jeho života tam mimo les ho měli všichni za podivína a teď, světe div se, slyší v hlavě hlas. A co víc, promlouvá jím - ? Rostlina!
JSI PŘIPRAVEN?

JAKOU POMSTU JSI SI PRO MĚ PŘICHYSTALA, PANÍ?

A CO KDYŽ SE TI NEPOMSTÍM?

PROSÍM, MÁ PANÍ... MNĚ  PŘECE NEMUSÍŠ LHÁT.

PROČ JSI JEŠTĚ NEUTEKL?

PROČ JSI MĚ JEŠTĚ NEZABILA?

ODPOVÍDÁŠ OTÁZKAMI? JÁ SE SMÍM PTÁT, NE TY!

DOBRÁ, ZA SVOJI NEOMALENOST SE OMLOUVÁM. MÁ ODPOVĚĎ: NEUTEKL JSEM, PROTOŽE JSI MĚ PŘECE JEN ZLOMILA. NEMOHU , I KDYBYS MNE NYNÍ PROPUSTILA, VYJÍT JEN TAK VEN Z TOHOTO LESA, ZAPOMENOUT A ŽÍT... NEJDE TO. TAK VIDÍŠ, PŘECE JEN JSI ZVÍTĚZILA.

OPRAVDU? TAK BYCH TĚ ASI MĚLA UŠETŘIT. NE KAŽDÝ V MÉ PŘÍTOMNOSTI VYDRŽÍ SETRVAT, AŤ UŽ DOBROVOLNĚ ČI NE. A NE KAŽDÝ PŘEŽIJE JAKO ZATÍM TY.

SKONCUJ S TÍM, PROSÍM. SE MNOU...

NE.

AHA, CHCEŠ SE JEŠTĚ CHVÍLI UKÁJET NAD MÝM NEŠTĚSTÍM. NUŽE, POSLUŽ SI, PANÍ.

NE. MÝLÍŠ SE.

CO TEDY CHYSTÁŠ?

VŠAK TY PRONIKNEŠ MYSLÍ I TAM, KAM TĚ SAMA NEPUSTÍM. PŘIJDEŠ NA TO, UVIDÍŠ. A JESTLI TRVÁŠ NA SVÉM KONCI, MOŽNÁ SE TI TO BRZY SPLNÍ.

ČÍM TO, ŽE TAK KRUTÉ STVOŘENÍ JAKO TY MI TU NAJEDNOU TAKHLE FILOSOFUJE?

Ó, LICHOTÍŠ MI. ALE KRUTÁ JSEM JEŠTĚ NEBYLA... TOHLE BYLO SPÍŠ DROBNÉ POHNĚVÁNÍ. ANO, ČÍM TO, ŽE S TEBOU MLUVÍM? PONÍŽIL JSI MĚ. A PŘECE UŽ MÁM JINÝ PLÁN, NEŽ RYCHLOU POMSTU SE ZASLEPENOU TOUHOU UBLÍŽIT TI.

TAKŽE POMALU, ABYCH LITOVAL KAŽDÉ VTEŘINY SVÉHO BÍDNÉHO BYTÍ, JE MI TO JASNÉ.

POŘÁD O KONCI! CO KDYŽ NEJSEM TAK KRUTÁ?

NETVRDILA SI PŘED CHVÍLÍ, ŽE UMÍM PRONIKAT MYSLÍ I TAM, KAM MI TO NEDOVOLÍŠ? VÍM, ŽE MI TEĎ DÁVÁŠ PLANOU NADĚJI ABYCH SE UŽÍRAL. NEVIDÍŠ? REZIGNOVAL JSEM UŽ. TAK KONEJ, CO CHCEŠ. JSI KRÁLOVNOU S NEZMĚRNOU MOCÍ A JÁ? NIC.

NEUSTÁLE MĚ DIPLOMATICKY URÁŽÍŠ A SOUČASNĚ MI SKLÁDÁŠ KOMPLIMENTY. MOŽNÁ TĚ USTANOVÍM SVÝM SLUŽEBNÍKEM.

TO RADŠI SMRT!

NEROUHEJ SE... MŮŽU TI TO SPLNIT. ALE UVAŽUJ, PROČ NE? TY A JÁ. PANÍ A JEJÍ LOAJÁLNÍ SLUŽEBNÍK.

A CO BYCH PRO TEBE VYKONÁVAL?

CO MYSLÍŠ TY?

NA TO ZAPOMEŇ, NEBUDU TI SEM VODIT POTRAVU!

POTRAVU? NEZAPOMÍNEJ, ŽE TO VY LIDI MI TU NIČÍTE MÉ KRÁLOVSTVÍ! RUŠÍTE MĚ! MÁTE VE SVÉ PŘEROSTLÉ PÝŠE ZASTŘENOU MYSL, DÍKY NÍŽ SE POVAŽUJETE ZA VLÁDCE VŠEHO! OMYL! PŘIŠLA JSEM Z DÁLKY A Z HLUBIN VĚKŮ A VAŠE KORUNA STVOŘENÍ MĚ NEZAJÍMÁ.

RUŠÍME TĚ? V NEVĚDOMOSTI. A NESNAŽÍŠ SE MOC VYJEDNÁVAT...

NEVĚDOMOST JE HNIS, KTERÝ VYMĚŠUJE VAŠE BEZBŘEHÁ PÝCHA.

SLADCE ŘEČENO. TAKÉ MI, PANÍ, NEPŘIJDEŠ SKROMNÁ.

JÁ MOHU VŠE! JSEM STARŠÍ A MOCNĚJŠÍ!

Z TOHOTO TITULU ANO, ALE CO KDYŽ BYSME MOHLI ŽÍT VEDLE SEBE?

JAK? TO JE SMĚŠNÉ!

MOHLA BYS SVOJÍ MOCÍ LIDI POUZE ODHÁNĚT, NE Z NICH HNED ČINIT MRTVOLY A TÝRAT JE...

TO NEPŮJDE, " MILÝ " MÍROTVŮRCE. NA TO JSEM PŘECE JEN OPRAVDU PŘÍLIŠ KRUTÁ.

ASI BYCH TU S TEBOU MĚL ROZMLOUVAT JAKO STAROŘECKÝ FILOSOF, ALE, ŽEL MÁ PANÍ, TY SI STÁLE HODLÁŠ UCHOVAT SVOJÍ TOUHU NIČIT, MAŘIT. NEBO JAK ŘÍKÁŠ, CHRÁNIT NIČENÍM.

ZAČÍNÁŠ SE POHYBOVAT NA NEBEZPEČNĚ TENKÉM LEDĚ...

VIDÍŠ, KDYBYS MĚ ZAHUBILA HNED...

TO BYCH SI ALE NEUŽILA TU RADOST Z TOHO, CHCI SI TO VYCHUTNAT.

JESTLI MĚ CHCEŠ POTRESTAT, UČIŇ MĚ SVÝM SLUŽEBNÍKEM. JINAK NIC. PŘIŠEL JSEM SI PRO KRUTOU SMRT, ABY MÍ PŘÁTELÉ MOHLI BEZPEČNĚ OPUSTIT LES. ODEŠLI. POKUD JSI MI NELHALA, NYNÍ KONEJ CO CHCEŠ.

ZAČÍNÁŠ OPĚT BÝT DRZÝ. PŘESTO POSLUŠNÝ A STÁLE UCTIVÝ. TY JSI OPRAVDU ZVLÁŠTNÍ... MOŽNÁ PRO TEBE NAJDU JINÉ VYUŽITÍ. CHVÍLI MI LICHOTÍŠ, NAJEDNOU MNE URAZÍŠ A VZÁPĚTÍ ŽÁDÁŠ PONÍŽENÝ TREST...

CO JINÉHO JE SVĚT? NĚCO PODIVNÉHO. JAKÉ JINÉ BYTOSTI BY SE V NĚM TEDY MĚLI POHYBOVAT?

JÁ A SAMOZŘEJMĚ TY.

MÁ KRÁLOVNO, JAKÁ POCTA!

FALEŠNÍKU! SKRZE LINGVINIM DOVEDU VYCÍTIT I IRONII A SARKASMUS. MOŽNÁ PRO TEBE MÁM JINÉ ŘEŠENÍ.

NEZEPTÁM SE JAKÉ. NEODPOVÍŠ MI.

ROZESMÍVÁŠ MĚ, TO JE VLASTNOST LIDÍ. TAKOVOU NEZNÁM! TO ŘEŠENÍ POMŮŽE NÁM OBĚMA A DOKONÁ MOU POMSTU.

TAK PŘECE MSTA!

KDO VÍ...

KDY?

SPĚCHÁŠ SNAD?

ŘÍKALA JSI, ŽE V TVÉ SPOLEČNOSTI NIKDO NEVYDRŽÍ.

MYSLÍM, ŽE TĚ TEĎ ZKLAMU. MY DVA TOTIŽ SPOLU ZŮSTANEME NAVĚKY.

Krysař neodpověděl. Zatím se mu nepodařilo rozšifrovat tuhle Královninu myšlenku.