KOŘENY ZLA XIII.

Pomezí Balšámového lesa, 11.11. 1912, čas 23: 32.

Ploužili jsme se s Dharmou nocí. Nesl jsem nádobu s hořlavinou, ona zápalky. Každý svoji část pomsty. Mlčeli jsme. Nebylo co si říci. Všechno za nás vyřešila tělesná láska.
Sehnat však prostředek krevní msty nebylo snadné. Hořlavou látku jsem koupil já od jednoho prodejce, kterého mi doporučil jiný zkostnatělý mužík, vypadající skoro tak staromódně jako já. Drogistické zboží takových těkavých látek nabízí nepřeberné množství. Jen najít tu nejničivější. Účinek musí převýšit účel použití. Chceme totální zkázu! A ačkoli už nám nalezené peníze skoro došly, za ty poslední jsme si večer s Dharmou koupili víno a vypili ho spolu, nástroj božího hněvu máme nyní v rukou.
A víno? Žádný pozdní sběr, spíš performance mezi kvantitou a naprostým hnusem. Na kuráž. Chtělo to přípitek. Přípitek na konec, jenž stojí za vzpomínání.
Teď tu stojíme, v neklidné noci prostitutek a homosexuálů s těkavýma očima, prodavačů opia a opilců z putyk na nároží a hledíme na svou Nemesis.
Balšámový les.
Vstup do lesa ke shořelému kříži vypadal stejně jako před sedmadvaceti lety, kdy tu s námi stáli Marne, Cormier, chladně se tvářící Faux... nic se nezměnilo. Nebo ano?
Vzal jsem Dharmu za ruku. Pohlédla na mě a sevřela mou dlaň pevněji.
Je tak odporný, tenhle les! Plný hnisavého hnusu, naprosté a neoddiskutovatelné ošklivosti! Les!
Les má přinášet radost, pocit volnosti, zdravý vzduch, svěží vítr, vůni jehličí, romantický pohled na podzimní barvitou scenérii...
...tenhle les nic takového nepřináší.
" Tady to všechno začalo, " promluvil jsem. Nedaleko cosi prásklo. Zaštěkalo množství psů. Ozval se ženský výkřik. Noc byla chladná, ale plná života.
" A tady to všechno skončí. " dokončila Dharma a vykročila k lesu. S rukama s propletenými prsty jsme šli spolu za svým cílem, za svou pomstou.

Královnina pláň, Balšámový les, 23:39.

Krysař se probudil z pohrouženého stavu. Bloudění mezi myšlením a časem jej odnášelo jako koráb na přerývaných vlnách. Královna zneklidněla.
Ne, celý les byl neklidný!
Vyskočil na nohy. Královna se zachvěla potlačovanou zlobou.

UŽ JDOU.

KÉŽ BYSTE NEROZPRÁVĚLA V HÁDANKÁCH, MÁ PANÍ! ZNAMENÁ TO, ŽE UŽ PŘIJDE KONEC TOHOTO BEZÚTĚŠNÉHO PABĚRKOVÁNÍ?

ANO, A DOKONALÝ!

DOKONALÉ JE JEN MÁLOCO A MÁLOKDO. TAKOVÉ MOCNÉ BYTOSTI JAKO TY VŠAK NEMOHU NEDŮVĚŘOVAT!

PŘIPADÁ MI, ŽE SE TĚŠÍŠ NA SVOJI SMRT?

SMRT NE. KONEC. JÁ UŽ MRTVÝ JSEM. PŘED LETY VYŠLO Z LESA NĚCO... NĚKDO JINÝ.

JSI BLÁZEN! KAŽDÉHO UBOŽÁKA JSEM TRÝZNILA S ONI MI SLIBOVALI HORY, DOLY, JEN ABYCH JIM DAROVALA MILOST... A TY MĚ ŽÁDÁŠ O KONEC?

TY JSI TO ZAČALA.

NE, NE. TO VY LIDÉ JSTE TO SPUSTILI.

KDO ALE MŮŽE TUŠIT, CO JE V LESE? JDE SEM ZA DOBRÝM ÚČELEM A TY MU PŘICHYSTÁŠ MUKA!

DOBRÝM - CO?! ÚČELEM? VŽDYŤ MI CHCETE ZNIČIT MÉ KRÁLOVSTVÍ!

MY NEVÍME, ŽE TU JE.

A CO POVĚSTI?

JSOU LIDÉ, CO ZKRÁTKA NEVĚŘÍ. JSOU PROTO ŠPATNÍ?

JEJICH PROBLÉM! MAJÍ VĚŘIT!

NĚKDY JE TO TĚŽKÉ, PANÍ.

ZAPLÉTÁŠ MĚ DO ZBYTEČNÝCH DISPUTACÍ. PŘIŠLA JSEM DŘÍV NEŽ SE TU USÍDLILI PRVNÍ LIDÉ. TO, ŽE ZDE UČINILI SVÉ POHŘEBIŠTĚ A VYVOLALI VĚTŠÍ ZLO, TO JE JEN JEJICH - VAŠE VINA.

DOBRÁ, ODPUSŤ MI, MOCNÁ PANÍ. HLAVNĚ ŽE PŘICHAZÍ KONEC.

OPRAVDU SI MYSLÍŠ, ŽE PŘEDE MNOU NĚCO UTAJÍŠ? VÍM, ŽE JSI MĚ CHTĚL ZNIČIT. ALE MÁ PODMÍNKA, ŽE JEDNA Z VAŠICH OBĚTÍ ZACHRÁNÍ DRUHÉ DVA TI PŘEKAZILA PLÁN. ROZHODL SES PRO HRDINSTVÍ, NE LACINOU ZRADU. JAK SI TO ŘÍKAL? BODNOUT A OTOČIT ČEPELÍ AŽ BUDE V RÁNĚ?

PŘED TEBOU OPRAVDU NELZE NIC UTAJIT. JSI NESKUTEČNĚ PROZÍRAVÁ A MOCNÁ. TVÁ INTELIGENCE JE NEZMĚRNÁ.

POCHLEBOVÁNÍ TI JDE.

SNAŽÍM SE, PANÍ.

TVÁ DRZOST MI ALE POMALU PŘESTÁVÁ IMPONOVAT.

CHCI TĚ ROZZUŘIT, ABYS NEOTÁLELA A KONEČNĚ MĚ ZAHUBILA! KAŽDÁ VTEŘINA EXISTENCE NAVÍC MĚ NIČÍ! AČKOLI TO VÍŠ A TO TAKÉ CHCEŠ!

NESKRÝVANÁ PRAVDA. CHCI. CHCI TVÉ UTRPENÍ ZA TU DRZOST, S JAKOU SI MĚ TEHDY ZNEVÁŽIL, URAZIL A POKOŘIL. ALE OBČAS MÁM TOUHU TĚ NECHAT. OMILOSTNIT. POUŽÍT TVÝCH SCHOPNOSTÍ PRO SVÉ ÚČELY. NEVĚŘÍM TOTIŽ, ŽE PRAHNEŠ PO MÉ MOCI, TAKŽE BYCH SI NEHÝČKALA SVÉHO NEPŘÍTELE.

ZAJÍMAVÉ. ALE UŽ JSEM PODOTKL, ŽE TI, PŘI VŠÍ ÚCTĚ, NECHCI SLOUŽIT.

ÚCTA? CO TY VÍŠ O ÚCTĚ!

VÍC NEŽ TY!

Krysař vzhlédl a teď a právě teď očekával, že ho Královna rozpárá na krvavé cáry. Nyní už opravdu přrkročil mez. Nadechl se a zatajil dech v očekávaném krutém konci. Přal si jen, aby ho bolest nedonutila žadonit o milost. Přál si vytrvat celé věky bolesti, ktetou mu nyní Královna chystala.
Jenže...
Nic se nestalo.

ČEKÁŠ MŮJ HNĚV?

ANO. PŘEKROČIL JSEM MEZ. POSLEDNÍ KAPKA.

ANO, TO ANO. PŘESTO SI TĚ KONEC NAJDE SÁM.

PO TOM VŠEM MĚ STÁLE NECHÁVÁŠ STÁT NA SVÉ PROKLETÉ PŮDĚ?

NĚCO UŽ VÍM.

ANO, NAZNAČUJEŠ, ŽE SE COSI BLÍŽÍ.

Krysař měl pocit smíchu ve své hlavě.

TAK TOHLE BYCH NEVYMYSLELA! SPLNÍ SE TI TVÉ PŘÁNÍ KONCE! A DOKONCE I MÉHO!

OPRAVDU?

ZMÝLILA JSEM SE! CHYBILA JSEM! ZASE MĚ PONÍŽIL ČLOVĚK!

O ČEM TO MLUVÍŠ?

TVÍ PŘÁTELÉ... BYLA JSEM TEHDY NASYCENA A TOUŽILA ODPOČÍVAT. A TO BYLA CHYBA! MĚLA JSEM VÁS ROZSEKAT NA KRVAVÉ KOUSÍČKY! POSLALA JSEM JE PRYČ! JEN PÁRKRÁT JSEM NĚKOHO POSLALA PRYČ, ZMRZAČENÉ A POZNAMENANÉ... ZAPOMNĚLO SE NA NĚ. A PAK PŘIJDEŠ TY A... UPRCHL JSI, JÁ TĚ NEPUSTILA VEN. A CO VÍC, TY SES VRÁTIL A ZNOVU MNĚ POKOŘIL!

O ČEM TO MLUVÍŠ?

VZHLÉDNI A UVIDÍŠ!

Lidský čas 23:50,

Krysař ji poslechl a popošel kousek od jejího mocného a hrozivého stonku. Předvedla děsivě krásnou pózu a on by byl přísahal, že se opravdu směje. Ne však krutostí... hořce...
Čekal.
Konečně po chvíli napětí spatřil, co myslela. Nad stromy, zatím ještě dole pod svahem, se zhmotnil obrovitý kouřový mrak. Zavál chladný a štiplavý vítr. Drak z kouřového závoje rozevřel svá mocná blanitá křídla a objal část lesa.
Krysař vytřeštil oči.
Netrvalo dlouho a z šedých cárů stoupajících k nebesům se vyvalil pekelný ohnivý vítr, který stravoval vše, co mu přišlo do cesty. Za oheň a kouř, jednolitou pohybující se stěnu, která vše požírala vidět nebylo. Lesem se však šířila neskutečná bolest.
Kvílení, křik a děsivé skřeky, které by si zdravý rozum mohl vybájit jen jako pseudozvuky vycházející ze sanatoria pro duševně choré, které zachvátil ničivý požár.
Les se zmítal v kruté bolesti! Ožil a s beznadějí v neviditelných očích se nechal pojídat ohnivým kohoutem! Chvěl se! Syčel! Křičel nesrozumitelným jazykem, nikdo mu však nepomohl...
Plameny se šířily rychlostí, která Krysaře překvapila a zároveň vyděsila. Zůstal však stát na svém místě.
Ohnivé jazyky už olizovaly převážnou plochu lesa. Za požářištěm jako by neexistovalo nic. Viděl šeď. Prázdno.
Další tíživá minuta...

Čas 23: 55,
Hořlavá spoušť se doplazila trpícím lesem až k úpatí stráně. Kouř stípal do očí. Byl cítit závan spalujícího žáru. Vzduchem prskaly miniaturní exploze, podivné výkřiky čehosi neviděného. Smršť se převalila přes spodní stromořad a stoupala pomalu ale s pečlivou ničivostí vzhůru.

TAK TO JSEM VSKUTKU UDIVEN.

Krysař se rozesmál.

VYCHUTNEJ - SI  - SVŮJ  -TRUMF!

TAKŽE PŘECE JEN ODEJDEME SPOLU.

JSME - SI - SOUZENI, V - POMSTĚ - I - V- ZÁNIKU!

Krysař v hlavě doslova cítil, jak Královna sténá bolestí. Její tepny, kterými v zemi vyživovsla celý les hořely a zmíraly, bylo to nepopsatelné, brutální utrpení, téměř děsivé ve svém tichém provedení. Žádný její křik. Nic.

Čas 23:59,

TVí přÁTELé sI MYSLí žE JSi mrtVÝ, žE JSEM TĚ ZABIla když oDTUd oDeŠli. PřišlI tě poMSTít, aniŽ bY TUŠILi, že stáLe žiJEŠ A ŽE TĚ V PODstatě právĚ ZAHUbí straš - ŠLIVou smrtíí. JAk do - doKonAlá má pom - m- STA!

Plameny se nachviličku váhavě zarazili na okraji kamenité pláně. Jako by netušily, co mají dál jíst. Jenomže zmrzačené úponky a kořeny Královny v zemi si nakonec přece jen nalezly. Vyčmuchaly je a zahryzly se do nich. Postupovaly dál a kameny žárem pukaly. Ohnivý vítr pálil Krysařovy vlasy a kůži, oděv mu doutnal.
On se však posadil a rozesmál se na celé kolo, až se rozplakal. Byl to možná následek spíš štiplavého dýmu. Slzy se mu dál řinuly z očí a dmích neustal. Plameny Jaffara z Akkonu obestoupily a vzaly si ho. Smích vyšuměl, pozřen praskáním a pukáním.
Královna se svíjela, oheň jí pohltil a počal stravovat. Chvíli sebou bezmocně škubala až se zcela ponořila do pekla kolem. V ten okamžik se zachvěla půda a do vzduchu vzlétl dlouhý táhlý výkřik nepodobný žádnému, který kdo kdy ze smrtelných lidí slyšel.

Zkáza Balšámového lesa, čas 0:00.

...

Špitál Milosrdných sester od Svaté Kateřiny, 23.1. 1913, 4:00.

Dharma otevřela oči.
Kolik dní trpěla v bolestivých mukách netušila.
Jestli ubíhají jen dny, měsíce, či roky, nebo snad celá staletí... ?
Pramálo na tom záleželo.
Na všem už pramálo záleželo.
Dny se slily jen do jednolité bolesti, jen do podoby sžíravého pálení, vedoucí křehkou mysl k postupujícímu šílenství. Tyto okamžiky nevýslovného utrpení se střídaly s balzámem milosrdného bezvědomí.
Přestala vnímat čas.
Nakonec i muka.
I sebe.
Procitla vždy jen na okamžik.
Nikdy nespatřila nic nového. Stejný výjev už tisíc let! Někdo jí ho namaloval pod oční víčka. Jistě už ani nemá oči. Stále to samé... Neurčité bytosti v bílém neměly rozpoznatelné obličeje. Obletovaly jí v podobě nezřetelných můr. Často vypadaly, že jí svými sosáky chtějí vysát duši.
A raději se podřídila slabosti a opět ponořila do mdlob.

Klinika Voisins, obvod Oriflamme, ulice Chaumot - Passy, 6.9. 1923, 10:00.

Bílý plašť se zastavil u dveří a zaklepal. Zazněla výzva ke vstupu a zaneprázdněně vyhlížející drobný mužík se špičatou bradkou vstoupil.
Pokoj s lůžkem byl klidný, svěží a prozářený sluncem. Lékař zalistoval v deskách se zprávou.
" Vidím, že další a další testy jsou zcela zbytečné! " zahlaholil doktor a usmál se. Podivně uklidňujícím dojmem mu zářily oči; měly jemné mandlové zabarvení a hleděly do  nezměrných hlubin klidu a míru.
Dharma seděla na posteli už oděná v přiléhavých a elegantních šatech, s botami se stříbrnou přezkou a květinovým kloboučkem položenym na klíně. Tvářila se nečekaně dobře, plná sil, plná touhy objevovat.
" Bohužel, pro mě, ( loučit se s tak milou a okouzlující dámou mě rmoutí, ), bohudík pro Vás, madam, dnes se tedy konečně rozloučíme. " věnoval jí rozzářený úsměv, který opětovala. Pomohl jí vstát a políbil dlaň. Nepohoršil se nad jizvami po dávno zahojených popáleninách.
" Všechno jednou končí, "
" Ale, proč ten smutný hlas! Dopadlo to - vcelku - dobře. A jestli jste si mne oblíbila, s tím Vám nemohu pomoci. " dokončil žoviálním tónem.
" Máte pravdu, "
" Ne, ne, a zase ne! " poodstoupil od ní a pozvedl k ní otočené dlaně. " Jestli mi zase chcete děkovat... prosím, stačí, když budete mít v životě štěstí. Smůly už jste si vybrala dost. A teď pojďme, doprovodím Vás. Myslím, že už máte tohoto pokoje do konce žiota dost, že? "
" Ani ne, je útulný. Zvykla jsem si, "
" Pořád jste ještě mladá,"
" Ale prosím vás! "
" Ale ano, jste, zvykejte si na hezčí věci než pokoje ve špitálech! "
Dokumenty už měla vyřízené. Rozloučili se. Doktor ženu vyprovodil před bránu, k níž vedla příjezdová cesta lemovaná růžovými keříky. Jeden z nich vyrůstal do výše a přes kovový oblouk se plazil vysoko nad štěrkovou cestu. Tvořil pomyslnou bránu do nového světa.
Vykročila.
U prvního výkladu malé parfumerie se zastavila a prohlédla si svůj odraz. Levá tvář nesla známky drobného zjizvení. Nepatrné i když vidět bylo, to ano. Maličko též krk. Jinak nic. Po jejím těle bylo samozřejmě víc jizev, ale i přes toto kruté poznamenání si vydechla úlevou.
" A nyní jdu zapomenout, " řekla tiše.

A v tu chvíli, někde daleko od ní, mnoho domů odtud, desítky ulic a klikatících se uliček, širokých bulvárů, tam daleko za starým městem, se probouzelo k životu stále ještě nedávno vybudované a rozlehlé sídliště, vystavěné na popelu Balšámového lesa.