Beren, Lúthien a pinus nigra

3 Rings for the Elven-kings under the sky,
7 for the Dwarf-lords in their halls of stone,
9 for Mortal Men, doomed to die,
1 for the Dark Lord on his dark throne
In the Land of Mordor where the Shadows lie.
One Ring to rule them all, One Ring to find them,
One Ring to bring them all and in the darkness bind them.
In the Land of Mordor where the Shadows lie.

Na počátku sedmdesátých let minulého století jsem nějaký čas strávil v anglickém městě Oxford. Tady jsem na univerzitě v rámci stipendia studoval dějiny umění a urputně se snažil dokončit dizertační práci zabývající se „zvrhlým“ uměním s pracovním názvem: „Malířství očima Adolfa Hitlera“. 
Jelikož jsem každé odpoledne vyšetřil trochu času, chodil jsem rozjímat do univerzitní botanické zahrady. Ta patří mezi jednu z nejstarších na světě a čítá až pět tisíc rostlin. Neustále se mi do mysli vkrádala zásadní otázka, proč jsem rozpracoval právě toto téma, jež je tak v rozporu s tímto chrámem vůní a barev. 
Nejednou jsem zde nikým nepozorován, roztáhl paže jako křídla a zhluboka se nadechl. Ano, v těchto místech hledal inspiraci například spisovatel, matematik a fotograf Lewis Carroll, jenž se proslavil pohádkovým příběhem Alenka v říši divů. Pohroužen do svých myšlenek, procházel jsem tou rozlehlou zahradou, jež rámovala říčka Cherwell, probíral se svými poznámkami a hledal odpovědi na své otázky. Občas jsem přivoněl k nějaké růži, pivoňce nebo lilii či pohladil věkovitý kmen dubu, abych skrze konečky prstů do mého rozjitřeného já vstřebal alespoň lehounké chmýří moudrosti přírody. 
Ačkoli zde byla celá plejáda pozoruhodných stromů, včetně dvě stě let staré moruše bílé, oblíbil jsem si krásný jehličnan – černou borovici.
Pravidelně jsem u ní potkával starého pána v manšestrových kalhotách a sportovním saku s bystrým pohledem a trochu odstávajícíma ušima, který mi vyprávěl různorodé příběhy. Občas jsem mu nerozuměl, protože anglicky umím spíše průměrně, a Beren, jak se mi představil, měl neznělý hluboký hlas a často si na konci věty vložil oblíbenou dýmku do úst a škrtl zápalkou. Přesto jsem něco pochytil. Například mluvil o stromech jako o vznešených živých bytostech. Jejich rozvětvené koruny mu připomínaly způsob, jakým se staví jazyky. A také pověsti a pohádky, jež jsou podle něj nejvznešenější výtvory lidského ducha. 
Také mi pokaždé kladl na srdce, jak je důležité, co uděláme s časem, který nám byl vyměřen. Jednoho odpoledne zničehonic zavzpomínal na to, jak nenáviděl Adolfa Hitlera, který prý pokřivil vnímání  severské mytologie. „Ten omezený barbar zkazil a zneužil severského ducha, kdysi tak ohromný přínos pro svět,“ rozohnil se.
Jelikož mám židovské předky, z nichž většina vyletěla komínem, a můj strýc byl v té době rabim v Beeršavě v jižním Izraeli, požádal jsem ho, ať myšlenku trochu rozvede.
Muž se mi zahleděl zpříma do očí  a začal mi vyprávět o tom, jak před druhou světovou válkou projevilo jedno německé nakladatelství zájem o práva na překlad jeho knihy do němčiny.
„V dopise se mě zeptalo, jestli jsem árijec. Byl jsem pobouřený…“
„A co jste jim odepsal?“ zajímal jsem se.
„Odpověděl jsem, že ten termín nic neznamená. Pokud se však nakladatel ve skutečnosti ptá, zda mám židovskou krev, tak s politováním konstatuji, že tomu tak není.“

---

Když Berenovi zemřela manželka Lúthien, jeho srdce se naplnilo smutkem, na čas se uzavřel a svůj klíč zakopal u náhrobku milované ženy, na který nechal napsat její jméno. S chvějící se bradou vzpomínal, jak mu kdysi tančila na lesní mýtině.
Občas jako ozvěnu slyším jeho hlas: „Říše pohádek leží daleko a hluboko a vysoko a je plná mnoha rozličných věcí: Lze tu nalézt všeliká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek, ostré jak meč. Člověk se snad může považovat za šťastného, že do té říše zabloudil, avšak samo její bohatství a podivuhodnost poutají jazyk poutníka, jenž by o nich chtěl vyprávět. A dokud tam přebývá, není radno, aby se příliš vyptával, jinak se brány uzavřou a klíče od nich budou ztraceny.“ 
Na podzim roku 1973 se ke mně dostala zpráva, že Beren odplul za elfí princeznou do Země neumírajících. Až mnohem později jsem narazil někde v novinách, že když se čísla tohoto roku otočí, vzejde úvodní báseň z Tolkienova Pána prstenů, kterou začíná tato vzpomínka.