Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se21. března - čtvrtek - Světový den poezie
Autor
slu ka
Krásný Světový den poezie, milý Písmáci.
Poezie je krásná forma vyjádření. Žádný jiný druh literatury nevytváří takové množství pocitů a emocí jako abstrakce poezie. Nejstarší poezie se pravděpodobně objevila někdy kolem roku 2000 př. n. l., ale je pravděpodobné, že existovala i před rozšířením gramotnosti. Během různých období se prosazovaly různé typy poezie a prošly proměnami. Od sonetů po rapové texty zůstává základní účel poezie stejný - zkoumat lidskou podstatu a vyvolávat emocionální reakce slovem. Poezie rezonuje s existenciálními dilematy lidstva ...
Světový den poezie se slaví každoročně 21. března a oslavuje jazykové vyjádření, se kterým se mohou lidé z různých kultur identifikovat. Poezie lze najít v historii každého národa a sjednocuje nás pod sdílenými hodnotami a lidskostí. I ty nejjednodušší básně mají moc rozpoutat dialog.
Den byl navržen a přijat UNESCO v roce 1999, při příležitosti její 30. generální konference konané v Paříži, aby "přinesl uznání a podnět národním, regionálním a mezinárodním básnickým hnutím." Organizace doufala, že tímto dnem bude oslava poezie po celém světě. Že podnítí zachování ohrožených jazyků a básnického vyjádření. Že se budou ctít jak básníci minulosti, tak současnosti, a obnovovat ústní tradice recitace poezie. Čtení, psaní a výuka poezie budou povzbuzovány a spojeny s dalšími médii vyjádření, jako je hudba, tanec, malba a další.
"Pro mne je poezie vlastně důkazem existence. Pokud máme tendenci milovat květiny, proč nemilovat i písmena, která je odrážejí?" - David Ignatow
"Poezie je způsob, jakým se řeč stává hudbou." - E. A. Poe
"Každá lidská mysl má svůj zvláštní druh poezie, ať už o tom ví nebo ne." - John Keats
"Na konci cesty leží poezie jako květina, která rozkvétá v srdci tmy." - Jaroslav Seifert
V souvislosti s oslavou (a kde jinde než tu) bych Vás chtěla poprosit o sdílení Vaší nejoblíbenější básně. Nebo pouhého verše. Ukažte na autora, který stojí za pozornost. Nebo napište pár slov, proč poezii milujete právě Vy.
:)
Tu si představte frkačku a konfety.
26 názorů
Tak ano.
SMRÁKá SE
tak smráká se a rozednívá
jen kousek bílé mžik a plavá tanečnice Natt
a krása kosatců nad propastí tkaná
čekání na teplo med a jed beze jmen
krása se zpuchřelým závojem
jaký div smráká se
a k tomu kanafas sofa a na nich Polednice ještě v pohybu a vůně ragů
je konec tance v mrtvém městě a tak trochu svátkem zavání to
jen kousek bílé mžik a plavá tanečnice Natt
však smráká se a laně v lesích ještě teplé jeden vzdech
šílenství květ sléz lesní ocún monajs smích
Máš pravdu, že jméno přijal od něho, a je to nejpravděpodobnější. Existuje ale i zmínka o jistém Dilónovi, či Diónovi, ale to je nepravděpodobné. Je ale fakt, že sám o sobě hodně a záměrně mlžil. Přečetl jsem o něm kde co, a hodně informací se rozchází.
Dylan Thomas- jeden z mých oblíbených. Přesto tuto báseň neznám. Kdo ji přeložil?
Píseň o lásce – Jaroslav Seifert
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
– ani strach, že Přijde zklamání -,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
Napadá mě třeba Jaroslav Vrchlický a Jarní romance:
.......On dávno slyšel o zemi,
kde v keři ptáče zpívá,
kde v každé řeky rákosí
se luzná víla skrývá..........
A posledná Bachmann:
VEĽKÝ NÁKLAD
Už naložili veľký náklad leta,
slnečná loď sa zberá od brehov
a čajka s krikom padá za tebou.
Už naložili veľký náklad leta.
Slnečná loď sa zberá od brehov,
z galeón čnejú figúry a z perí
každej sa lemúr vyzývavo škerí.
Slnečná loď sa zberá od brehov.
Keď čajka s krikom padá za tebou,
dá západ rozkaz klesnúť; no v tom čase
s očami dokorán sa topíš v jase
a čajka s krikom padá za tebou.
INGEBORG BACHMANN
CECHY SÚ PRI MORI
Zelenie sa tu dom? Ešte sa zjavím v ňom.
Stojí tu ešte most? Tak idem po pevnom.
Láska je navždy stratená? Tu ju stratím rada.
Nie som to ja? Tak je to ten, kto je taký dobrý ako ja.
Hraničí so mnou slovo? Nech teda hraničí.
Sú ešte Čechy pri mori? Ak áno, opäť verím moru.
Ak opäť verím moru, nádejou mi je zem.
Ak som to ja, tak je to každý, kto je toľko ako ja.
Pre seba nechcem viac nič. Chcem skončiť na dne.
Myslím tým na dne mora, tam opäť nájdem Čechy.
A ked sa rozodní, pokojne vstanem z dna.
Teraz to viem až do dna a nie som stratená.
Sem sa, vy všetci Česi, mornári, prístavné kurvy, nezakotvené
vlečniaky. Nechcite byť českí, vy všetci Ilýri, Verončania
a Benátčania. Hrajte komédie na smiech.
A do plaču. A pomýlte sa stokrát
ako ja, čo som nikdy neobstála v skúškach,
predsa som v nich však obstála, v každej druhej.
Obstáli v nich aj Čechy, a jedného pekného dňa
ich more vzalo na milost a teraz sú pri vode.
Hraničím ešte so slovom a s inou krajinou,
hraničím, hoc len letmo, stále viac so všetkým,
ja, Čech, ja, vagant, ktorý nemá nikoho a nič,
má už len dar od sporného mora vidieť krajinu svojej voľby.
Trošku Paula Celana:
ČERNĚ,
jako rána vzpomínky,
šátrají oči po tobě
v té korunní zemi,
vykousané zuby srdce doběla,
jíž zůstává naše postel:
touto šachtou musíš přijít –
přicházíš.
V semenném
smyslu
tě vyhvězdí moře, nejvnitřněji, navždy.
Dávání jmen je u konce,
přes tebe vrhám svůj osud.
Chcel som k tomu prídať aj niečo od Ingeborg Bachmannovej, ale, bohužiaľ, tie odfotené básne, okrem "Veľkého nákladu", su na starom mobile :(
P. S. To je asi prvý rok, kedy vlastne deň poézie oslavujem
těžko říct, která je nejoblíbenější. v březnu se mi líbí jiný básně než v listopadu.
navíc mám na verše i na básně špatnou paměť... ale třeba "vrak slunce utonul v své krvi, která dýmá" (Baudelaire) v mysli chovám díky tomu, že šlo o oblíbený verš blízkého člověka
často si vzpomenu na básně a verše Lenky Thimové:
"Kdo utek jednou, ten navždycky utíká"
anebo:
(...)
Podzim po astrách
voní tak krátce, až je mi
líto spát... prosím bludný kruhy
chci sílu aspoň pro ty druhý
pro prsten z vlasů na zemi
padlý do nástrah
a v poslední době mi zní tato (už jsem ji onehdy někde zmínila):
A cesty jsou tu jen proto
aby nám chvíli trvalo než
pochopíme že není kam dojít
(V. Václavek a Gato: Obrazy cesty)
Hořejšího překlad Corbiérovy básně Steam boat
Moře, tak hloupě širé bez hranic, teď se mi zvětší ještě víc,
Holčičko, bez Tebe
mně se mnoho let vybavuje:
"moře tak hloupě širé bez hranic......"
pokračuje nějak, že se bude zdát ještě víc holčičko bez tebe, nebo tak nějak a nevím od koho to je .
víte někdo?