Můj waršawský wýstup (z vlaku), prosinec 2007 ((z kolekce Odposlechnuto.))

Můj waršawský wýstup (z vlaku), prosinec 2007 ((z kolekce Odposlechnuto.))

Buď už na konci listopadu, nebo na samém začátku prosince roku 2007 jsem (více méně služebně) vyjel do Polska, do Varšavy; měl jsem tam ovšem , při mém cca týdenním pobytu, přibližně dva a půl dne volno, a tak jsem se rozhodl vyjet alespoň nakouknout do města, které mne už dlouho lákalo a sice do Gdaňska (stihl jsem potom ovšem i zajížďku do nedalekého dvouměstí Gdyně - Sopoty).

Program v Gdaňsku jsem měl intenzivní, tudíž jsem tam téměř nespal, a tak nebylo divu, že jsem, při cestě rychlíkem zpět do Varšavy, usnul nebývale hlubokým spánkem (což se mi tedy v (nelehátkovém) vlaku často nestává; - spávám většinou pouze „na půl oka“).

Tak tedy – nevzpomínám si již, zda se mi v tom vlaku i něco zdálo, ale mé probuzení bych popsal asi takto:

..no, kde to jsem...?, řekl jsem si, ještě s meditativně zavřenýma očima.

- Aha – ve vlaku, rozpomněl jsem se.

- A odkud kam to vlastně jedu?

- Aha- z Gdaňsku zpět do Varšavy… .

Oči ještě stále zavřené, ale zbystřil jsem.

- A proč ten vlak stojí...? ...A ve kterém městě to vlastně teď jsem...?!

Otevřel jsem konečně oči, a rozhlédl se; - v kupé jsem byl sám… (nechci ale spolucestujícím křivdit; možná mne po příjezdu i budili, a já jsem nerozuměl polsky...)!

Odpověď jsem dostal až pohledem z okna; na ceduli za nástupištěm se skvěl nápis Warszawa Wschodnia (to už jsem ovšem věděl, že - *narozdíl od mého rodného velkoměsta Brna - rychlíky ve Varšavě nezastavují na dvou nádražích, …, tedy že nemá cenu se ještě těšit třeba na další varšavskou zastávku, jelikož těšil bych se asi marně.. )

Strnul jsem ( – zazdálo se mi, že cukl ten zug...); – vlak už se rozjíždí...?!

Ne, ještě je v klidu…!!

Přemohl jsem závan přicházejícího poraženectví, a rozhodl jsem se pokusit ještě urychleně vystoupit (...tak, a teď žádné obsese (a kompulze už vůbec ne…! ), zlatíčku ( - anebo pokud už jo, tak si dopřej nějakou tu obsesku pouze krátkou, kratičkou, …, rozhodně ne delší než půlsekundovou...)! ).

V kupé jsem měl cca čtyři až pět samostatných zavazadel; – do těch jsem v tu chvíli totiž musel započítat - kromě většího batohu, a tašky (převážně) s dokumenty – i svlečenou bundu (snad i svetr?), ..., čepici a šálu, a ještě i menší tašku s jídlem apod., kterou jsem hned někdy v počátku této mé cesty, nedlouho po nástupu do vlaku, vyndal z batohu ven . Neměl jsem čas (respektive, myslel jsem si, že nemám čas) zavazadla nějak kompletovat (natož se soukat do bundy apod.), a tak jsem vše shrnul do náruče, a přes odpor zachytávajících se všech hran a rohů úzké vlakové chodbičky jsem se konečně dovalil na širší plošinu u dveří vagonu (které zde byly naštěstí široké, dvoukřídlé..). Tu jsem už ovšem musil svůj náklad upustit (respektive, on z mé náruče vyhřezl sám, když jsem se jednou rukou pokoušel dveře otevřít), takže jsem je potom, v největším chvatu, prostě vyházel ven, na (téměř) opuštěné nástupiště (pouze na vedlejším nástupišti, pokud se dobře pamatuji, stálo několik lidí, …, a snad někteří další lidé vyhlíželi i z oken nějakého vlaku, stojícího v dohledu.. ).

V okamžiku, kdy už jsem se ohlédl po podlaze, a oddechl si, že evakuaci (zatím jen) mých věcí jsem jakž - takž zvládl, jsem se ovšem znovu zděsil - a sice možnosti, že se dveře bleskurychle zavřou (opravdu jsem v tu chvíli nechtěl experimentovat s rychlostí zavírání dveří polských rychlíků), a vlak mne odveze pryč od mých věcí, neuspořádaně ležících venku na nástupišti... .  Rozhodl jsem se tedy nepokoušet se sestoupit civilizovaně po schůdcích, ale naopak opustit vlak co nejrychleji… . 

Odrazil jsem se k mohutnému skoku ven...!

Na nástupišti jsem ten skok sice úplně neustál (zakopl jsem tam snad o vystouplou dlaždici, či co), ..., ale jelikož jsem v devadesátých letech nějakou dobu amatérsky cvičil i karate, dopad jsem zvládl pomocí (jak jsem alespoň doufal) relativně efektního polokotoulu, i s předpisovým odrazem rukama o naleštěnou dlažbu nástupiště  ( - nějakou dobu mne notně pálily obě dlaně…).

Vlak potom stal u nástupiště asi ještě nejméně třicet minut, jelikož – jak se ukázalo - na tomto nádraží danou jízdu končil.

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Je ovšem zajímavé, že zpětně se na celý ten případ dívám spíše jakoby zvenčí,…, z úhlu pohledu těch (jak doufám, tak pouze) několika dalších cestujících.. . Co vlastně tedy asi viděli (popřípadě i slyšeli)?

- Uprostřed noci k nástupišti přirazil rychlík z Gdaňska.. . Cestující vystoupili,…, a, jak se zdálo, bez výjimky i nedlouho potom opustili nástupiště.. . 

Je klid, už možná až několik minut po příjezdu vlaku, se, při pohledu zvenčí (zdánlivě, pouze zvenčí?) nic neděje.

Stále je klid.

Najednou se z útrob potemnělého, ztichlého vlaku ozve lomoz – no, spíše dupot těžkých bot.

Za dveřmi vlaku probíhá nějaký zápas – za sklem je možno tušit urputnost nějaké osoby… . Nakonec se  (široké, dvoukřídlé) dveře se sykotem otevírají.

V šeru vnitřku vlaku je možno rozeznat (bez ohledu na zimní období) nějakou osobu bez kabátu, .., bez čepice, pouze s ledabyle přehozenou (relativně dlouhou) šálou kolem krku.

Ta osoba se shýbá k nějaké neforemné hromadě u svých nohou; - je to snad mrtvola..?! -Nebo zraněná, druhá osoba? - Ne; – ukazuje se, že se jedná pouze o nějaké předměty. Ta osoba – téměř dvoumetrová - ve velikém chvatu bere ty věci – vysokým štíhlým batohem počínaje - do rukou, a vyhazuje ven před dveře, na nástupiště. Dopadl batoh, ...; letí jedna taška, ..., letí druhá taška, ..., plachtí kabát, ..., čepice... .

Osoba se ohlíží za sebe,…, kolem sebe, pod nohy; očividně zvolnila své tempo… . Ovšem nečekaně obnovil se tonus v jejím vysokém těle; – pojednou se odrazila, a téměř šipkou, střemhlav letí z klidně stojícího, potemnělého vlaku ven…!! -A dlaněmi silně plácne o nástupiště, a až polokotoulem přistane do téměř předpisového polodřepu (respektive, s jednou nohou pokrčenou, druhou dopředu nataženou… . A tu už se i, nepředpisově za pomocí rukou, sbírá ze země.

Oprašuje se, …, úkosem se dívá na lidi kolem sebe (nejbližší ovšem má od sebe asi nějakých 10-15 metrů).

Show končí. Ten člověk sbírá kabát (či  dlouhou bundu?)  z nástupiště, …, oprašuje jej, …, rozvážně se obléká, ...; sbírá ještě i další ty věci. Jednu tašku vkládá do batohu, batoh na sebe nakládá, …, pásá se do popruhů, …; odchází).

Dveře se po chvilce samočinně zavřely. Vlak osiřel, a klidně stojí u nástupiště dál; stejně, jako klidně stál před tímto případem... .

Odcházející člověk se ohlédne po zkoprnělých divácích, a jakoby přitom procedil něco ve smyslu: ..No, co tak hledíte, …; - my, u nás v Brně, takhle z vlaku vystupujeme běžně...!!

:::::::::::::::::::::::::::::::