Být jako Nesbo

Letěl jsem do knihkupectví pro nového Nesba. Slavnostně jsem ten objemný svazek s červeným hřbetem dotáhl domů do Strašnic a zahrabal se s ním do polštářů, abych se mohl ponořit do světa, v němž Harry řeší případy s intenzitou šílence s motorovou pilou.

Z oken suterénního bytu jsem zíral na růže, jejichž květy sebou mlátily pod taktovkou neúprosného větru. Tím, jak jim nutil svůj tvar, byl jako Nesbø, který tahal z kouzelnického klobouku jeden fascinující příběh za druhým. K tomu si připočtěte temné alter ego Osla a obskurní postavičky prahnoucí po pomstě či po uznání.

Za tohle jsem Nesba neskutečně obdivoval. Když chtěl, abyste ztuhli strachem nebo se rozesmáli, udělali jste to. Připomínal krysaře, který si čtenáře vede tam, kam potřebuje, klidně i na okraj propasti nebo do opiového doupěte.

Podle některých šlo o komerční kalkul, já měl za to, že dokáže jít na krev stejně jako Harry, k tomu má skvělý talent imaginace, umí se vcítit nejen do postav, ale i do čtenáře.

Smetl jsem z gauče zbytky chipsů. Otevřel jsem knížku a nasál opojný odér nové knížky. Tělem mi projelo známé chvění. Začal jsem hltavě číst.

Zešeřilo se. Přestával jsem vidět na písmenka.

Natáhl jsem se a zapnul lampičku. Nic mě nemohlo odtrhnout od Harryho, nebo jsem si to aspoň myslel.

Část románu se odehrávala v Praze, to byl další bonus. Skoro jsem nedýchal. Měl jsem pocit, že mi vrah dýchá na záda. Právě se vydal vykuchat svou oběť, která bydlela v jednom strašnickém suterénním bytě.

Ve strašnickém suterénním bytě? Co to má znamenat?

Vtom se z chodby ozval plíživý šramot.

Někdo vzal za kliku. Bylo zamčeno?

Zjevně ne, protože za sebou zavřel.

Za chvíli tu bude.

Roztřásl jsem se touhou žít. Tak rád bych začal znova, změnil se.

Jako oběti, kterým dochází, že svůj život promarnily. Jako vrahouni doufající, že jejich touha bude konečně naplněna, jenže není… pocit rozkoše je vrtkavý a nikdy je plně neuspokojí. Jako spisovatelé, kteří musí své postavy provést peklem, někdy i zabít.

Každá vteřina bodá jako nůž.

Vrah však nepřichází.

Na chodbě panuje hrobové ticho.

Nakonec se odvažuju… Nikdo tam není. Ne, přece jen ano!

V chodbě stojí černá kočka, která si sama otevřela. Vzhlíží ke mně, je naježená a zorničky má zúžené hrůzou.

Opatrně ji beru do náručí.

Poškrábe mě, až vyjeknu.

Peláší do pokoje. Zoufale se tiskne za gauč a třese se.

Čeho se tak bojí? Co si pro mě Nesbø zas nachystal?

Někdo schází po schodech.

Vychutnává si každý krok.

Vím přesně, kdo to je.