povodeň v duši

Moc dobře mi to proniká někam dovnitř ...

Omlouvám se, domek po mých rodičích dostal křížek a jde k demolici, bydlí v něm pořád bratr. Na půdě.  Nehne se.  Nekomunikuje. U posedu jsem našla dvě malé kostřičky. Jasně že jsme všichni malí, zvířata i my a naopak, člověk je jenom to špatné zvíře bez instinktů. Vypadala mi snad polovina vlasů, ale k čemu jsou paruky, že. Já děkuju všem, co četli a napsali. moc Mlhu, bouřku a déšť miluju od mala. Když byla bouřka, vždycky jsem utíkala ven pod plechovou střechu. A tak ještě jednou děkuju. 

hmmm .... omorika ... T

někdy jako by bylo všechno předem dané, že - smrt malých pro rubášky (jsme tak malí) asi ne, i když ...

:) tvoje slova neztrácí šmrnc, sexy poezie

Mám ráda mlhu.

To je náladovka. Krásná.

Říkám, že ti to píše. Vím to.

Tvé verše, Phil, obsahují vždy silné ingredience z toho, čemu říkáme život. Lehkost i tíhu zároveň.

Prostě krásné.

Tak zvláštně zvlhka zasmutnělé....

Zvláštní kolísání. Nejednou překvapení zdánlivě nesouvislá. Synkopy v jazyce. Jakoby báseň po přechodu paloučku sotva zuby nehty udržela formu. Kdo nebo co je ta divná. Mlha snad?

Sedím na terase, zachumlaná a s čajem v ruce a tohle mi teda padlo do noty.