Potichu blues

Je ráno

tvé tělo je bílé jak slza svíce

co ji staví hořet k nohám mrtvých

a tvá ústa jsou propastí

pro sebevrahy jazyků

když jako dvě kajmanky imitující růžové červy  

bloudíme v hlubinách políbení jimi

a dívám se na tvé zavřené oči

a ty tváříš se, že spíš

však srdce vysílá svou morseovku pod kůží

a na zápěstích, kam dala sis večer parfému

který lisují z probuzení a strachů z vysvědčení    

ti čtu

a v rádiu tiše hraje blues

pomalé, jako když na Opavské tolikrát vezli rakev

a všichni v černém byli

i vdova každá měla šaty černé jako tvé samodržky

a šátek jejich průhledný byl

jako tvé kalhotky

aby vidět bylo

že máš ji holou jako malá

a zármutek taky  

a tělem ti přelétl první stín ptačí

a můj dotek z popelu vstal

to asi únorové slunce

nahlédlo do bytu kukátkem oken  

a ty vidíš prach v bytě

a já zase tebe

a Bůh má své vojáky

a zbabělce kněze

a šlapky co jemu jsou blíž než papež

a zloděje co víc rozdali, než vzali

a tebe

a mně

dýcháš potichu

ale pevně