Výzva (povídka na téma

Seděl jsem u stolu a podpíral si hlavu, těžkou jako cent. Upíral jsem zrak na čtvrtku papíru, kterou jsem měl před sebou. Z chodby sem doléhaly zvuky, tak typické pro tenhle dům. Křik, hádka, opilecké hlasy, kdy se někdo vracel z hospody. Přehlídka zmaru a beznaděje. Poslední výspa existencí, které rezignovaly na naději, že jejich život ještě dává nějaký smysl. Laciná ubytovna pro vyvržence. Kdo z ní utekl, měl ještě šanci. Jinak se tu mohl zpíjet do němoty či hledat zapomnění v drogovém rauši, dokud se neuzavře jeho osud. Poslední štace na pouti do zapomnění. Před pár lety by mne ani ve zlém snu nenapadlo, že se ocitnu mezi nimi. Měl jsem rodinu, práci a žil v iluzi, že mi vše vychází a nemám čeho litovat. Jenže nikdy není nic jisté. Jednoho dne se vše zvrtlo a můj osud nabral trend volného pádu. Chyběl kousíček, abych padl na úplné dno, a to jsem nechtěl dopustit.

Pohlédl jsem na depresivní zeď ošuntělého pokojíku, který malíř nenavštívil nejméně deset let. S nostalgií jsem prohlížel na futrech přibytou okrasnou vyšívanou dečku s nápisem Dobrý člověk ještě žije.

„Možná ano, určitě, ale žádný takový na mne už nečeká,“ řekl jsem si pro sebe. „Tebe tu rozhodně nenechám. Vezmu si tě s sebou.“ Odložil jsem propisku a opatrně šroubovákem vydlabával hřebíky. V mém stavu to nešlo moc dobře, musel jsem dávat dobrý pozor, abych ji nepoškodil, což se mi nakonec podařilo. Dečku jsem složil a nacpal do batohu. Nechtěl na tomto bezútěšném místě zanechat nic ze své minulosti. Až zmizím, nezůstane po mne jediná památka.

Vrátil jsem se ke stolu a rozpačitě žmoulal propisku. Jak sakra napsat dopis na rozloučenou? Strohou zprávu, prostě jsem to zapíchl a rozhodl se definitivně odejít? Nebo poodhalit něco ze svých pohnutek? Zbyly mi jen dvě bytosti, na kterých mi tolik záleželo. Jenže jedna už žije v jiném světě, do kterého nemám přístup a druhou ode mne odstřihla ta, které jsem kdysi tolik věřil.

Nakonec jsem popsal dva listy. Jeden s lakonickou zprávou majitelům ubytovny, že zde končím. Nic víc jsem se nerozpisoval. Stejně to jsou zmetci, kterým na osudu ubytovaných pranic nezáleží. Mám zaplaceno do konce týdne, tak o nic nejde. Až se dostaví policie, tohle jí bude stačit. Případ uzavřen. Na druhé zprávě jsem si dal záležet o mnoho víc. Jen jsem tiše doufal, že se k mé dceři dostane, že bejvalka ji nezničí okamžitě, jakmile se jí dostane do rukou. Poslední přání by se snad měla plnit, jenže jakou mám dnes jistotu? Zbytek peněz, které mi zbyly po prodeji auta, jsem vložil na termínovaný vklad, kde budou ležet ještě šest let, než je zdědí ta, která jediná má na ně právo. Není to moc, ale pořád lepší, než aby po mně nezbylo zhola nic. Jestlipak si na mne Laura vůbec kdy vzpomene, jestlipak se bejvalka nepostará o to, aby mne vymazala z její paměti?

„Měla jsi pravdu babi, moje chyba, že jsem tě neposlechl,“ pronesl jsem tiše. „Ty jsi měla vždycky správný úsudek. Byl jsem zaslepený, a to je trest za všechny mé chyby.“

Se studem jsem pohlédl na sousoší prázdných lahví, povalujících se v koutě, které mne připravily o poslední zbytky důstojnosti. I práci jsem kvůli nim pozbyl. Dříve jsem alkohol nesnášel. Jenže deprese je pěkně podlá mrcha. Když jsem před časem nastoupil do služby nametený, šéf to zjistil a dal mi okamžitě padáka. Neměl jsem sílu, abych sháněl další zaměstnání. Proč taky, nemělo to cenu. Nešel jsem ani na pracák, abych si vyřídil podporu.

Měl jsem před sebou poslední láhev, na dně ještě trocha zbyla. Uchopil jsem ji za hrdlo, zapomněl na jakoukoliv svou důstojnost a jedním hltem ji vyprázdnil. Hlava se mi zatočila. I dnes jsem přebral, což se však k mému odchodu hodilo. Za střízliva bych to možná nedal.

Nastal čas, abych šel. Potřeboval jsem stihnout poslední tramvaj před nočními rozjezdy. Popadl jsem batoh a pro jistotu zkontroloval obsah. Všechny lahvičky byly napěchované v boční kapse. Má jízdenka do jiného světa. Jaký bude? Pokud vůbec nějaký je. Nějak mi to bylo fuk.

Přemohl jsem vztek, který mne na chvíli přemohl. Prášky jsem nakoupil na základě internetové výzvy, na které jsem býval tak alergický a před kterými jsem se snažil varovat v časech, kdy zaměstnání bylo mým posláním. Nesnášel jsem zločince, kteří dávali přiblblé nebezpečné výzvy na sociální sítě a kochali se zvrácenou radostí, když si někdo z hazardujících teenagerů ublížil. Byl jsem u jednoho tragického případu a kdybych měl viníka před sebou, určitě bych se neovládl a dal mu co proto. Před posledním případem varovala média. Volně dostupné prášky, které mohou ve větším množství způsobit těžkou újmu na zdraví nebo rovnou smrt. Lékárníci dostali echo, a tak dávali pozor. Pro mne to byla příležitost. Postupně jsem objel spousty lékáren a nahromadil dostatečné množství, abych šetrným způsobem vše ukončil.

Naposledy jsem vyšel na ztemnělou chodbu. Polovina zářivek nefungovala, ale čeho jiného se tady mohu dočkat? Chatrného zábradlí jsem se raději nedotýkal a pohledem letmo přejel tmavohnědou skvrnu na zdi. Nedávno se tady dva chlápci porvali a došlo i na nože, jednoho z nich odvezla rychlá. Flek tu zůstane nadlouho. Správce sem nezavítá, jak je rok dlouhý a o údržbě se nedá hovořit ani v nejbujnější fantazii. Deset pokojů na každém patře, a na něm jen dvě sprchy a dva záchody. Navalovalo se mi pokaždé, když jsem byl nucen je navštívit. Vyhnul jsem se několika použitým jehlám, povalujících se pod schodištěm. Co by si asi pomysleli mí bývalí kolegové? Kde jsem se to jen ocitl? Vyšel jsem před dům zmaru a hrůzy.

Na průčelí omšelé barabizny, o kterou se její majitelé ani trochu nestarali, mohli rovnou vyvěsit nápis, jenž neznámý umělec zvěčnil na portál ostrova malomocných Spinalonga: Vzdej se vší naděje, kdo do mých vstoupíš bran.

Stejně jsou to podrazáci. Firma skoupila pár baráků ve městě od lidí, kteří neměli žádné rodiny, vypracovala projekt sociálního bydlení, získala dotace a z halasně proklamovaného projektu nesplnila skoro nic. Od ztroskotanců vybírala symbolický nájem a o to víc inkasovala od státu. Žádná údržba, žádní terénní pracovníci, kteří by měli pomáhat odrazit se těmhle zapomenutým existencím ode dna. Stejně by to byla marná snaha, ale sliby se mají plnit. Měly by se. Jenže kolik slibů jsem sám nesplnil?

Nasedl jsem do poloprázdné tramvaje. Myšlenky se mi pletly. Hlavou se mi honily vzpomínky na klíčové události svého života, jež se navzájem překrývaly v jeden veliký chaos. To je tím alkoholem, falešným kamarádem lidí v duševní krizi.

Čerstvý vzduch na konečné mne trochu probral. Uvědomil jsem si, že prášky musím nějak zapít. Všiml jsem si, že o pár baráků dál je otevřená vietnamská večerka. Hodil jsem do košíku velkou lahev ochucené minerálky. Prodavačka, mladá Asiatka, se na mne mile usmála. Nechal jsem jí dýško a pomyslel si, že je nejspíš posledním člověkem, kterého ve svém životě uvidím. Vepsal jsem si její příjemný úsměv do paměti. Třeba se mi o ní bude zdát, až se mé vědomí bude vytrácet.

Cesta vedla kolem řeky, jen místy ji osvětlovaly lampy pouličního osvětlení. Ocitl jsem se na samotném konci města, na ulici nebylo živáčka. Silnice končila a dál vedla jen hliněná cesta. Na jednom místě, dostatečně daleko od posledních domků, jsem odbočil vzhůru do lesa. Právě jsem se chystal překročit koleje kousek od tunelu, když jsem koutkem oka zahlédl cosi nezvyklého.

Nemohl jsem uvěřit svým očím, domníval jsem se, že je to jen přelud mé opilecké mysli. Jenže nebyl. Na trati, hlavou na kolejích, leželo něčí útlé tělo. Probudil jsem v sobě mnohaleté instinkty. Vrhl jsem se po něm a sevřel ho oběma pažemi. Překulil se na bok s jediným cílem, dostat nás co nejdál od kolejí.

Byla to mladá dívka a okamžitě se rozječela.

„Ty zasr… úchyle… dej ty pracky pryč… nech mě…. Kurva, táhni pryč!“

Netušil jsem, jak rychle může člověk vystřízlivět. Najednou bylo ve mně tolik síly, jako bych vůbec nic nepil. Dívka bojovala udatně. Měl jsem co dělat, abych ji udržel. Kousala a škrábala, rázem jsem měl několik šrámů, ale toho jsem nedbal. Převalovali jsme se a náhle se ocitli na kraji svahu. Aniž bych tomu stihl zabránit, kutáleli jsme se dolů. Svíral jsem ji pažemi a nohama se pokoušel zastavit pád, leč marně. Až narazila hlavou do betonového patníku a zmlkla. Vyděsil jsem se a opatrně jí ohmatal temeno. Krev jsem necítil, ale zjevně byla otřesená.

„Co to děláte… nechte mne… vypalte ode mne,“ vyhrkla ze sebe tichounce.

„Promiň, promiň. Jsi v pořádku?“ Raději jsem ji držel obě paže, aby se mi nevysmekla.

„Co se zajímáte… vy…úchyle.“

„Nejsem žádný úchyl. Vysvětlíš mi, co jsi prováděla na těch kolejích?“

„Co je vám po tom?“

„Je mi po tom dost. To byla nějaká zasraná výzva na TikToku?“

„Myslíte challenge? Ne… co se o to zajímáte? Nechte mě být.“

„Ty ses chtěla zabít?“

„Co je vám po tom? Odprejskněte, a nechte mne být,“ opakovala jako na kolovrátku.

„Kolik ti je proboha roků?“

„Sedmnáct… a co jako?“

„Hele, nebudeš dělat problémy a já tě pustím.“

„To vážně pusťte… tohle je obtěžování.“

„Dobře, ale promluvíme si. Jo? Budu v klidu, a ty, prosím, buď taky.“

„Jsem v klidu. Ale pak mne necháte být, slibujete? Neznásilníte mě, že ne?“

„Proboha, co tě to napadlo? Nejsem žádný násilník. Co tvoje hlava?“ Projel jsem dlaní její spánek, ale ihned mi ruku odmrštila.

„Nechcu, aby mě ošmátrával nějakej alkáč!“

„Promiň. A nejsem žádnej alkáč.“

„Ne? Vždyť to cítím. Táhne to z vás jak z lihovaru.“

Instinktivně jsem si položil dlaň před ústa. Tohle jsem tedy zpackal. Bylo mi trapně.

Naše slova přehlušil vlak, který se s rachocením přehnal pár metrů nad námi. Z toho zvuku se mi udělalo nevolno, ještě hůř, než při ranní kocovině. Jen jsem zalapal po dechu. Když vlak zmizel v dáli, zmohl jsem se na jedinou větu.

„Poslyš, nechceš si na chviličku sednout a rozumně si popovídat?“

 

*

 

Seděli jsme na dřevěné lavičce, dívali se do země a mlčeli.

„To byl fakt hloupej nápad nechat se přejet vlakem,“ vyčetl jsem jí. „Uvědomuješ si vůbec, co by to znamenalo? Dovedeš si představit, jak vypadá rozšmelcovaný lidský tělo? Jaký je to šok pro lidi, kteří to musí uklízet? Pro strojvedoucího? To sis chtěla vzít na svědomí? Máš celej život před sebou, do prdele, tak si ho važ.“

Dívka, schoulená do sebe, jako by se chtěla zůstat neviditelnou, vzlykla a tiše štkala. Hrábl jsem do kapsy, ale našel jen posmrkaný kapesník. Ten jí rozhodně nenabídnu.

„Hele, nebul, hlavně, že to dobře dopadlo. Naštěstí jsem došel právě včas.“

„Já… co vy víte? Co o mně víte? Můj život stojí za hovno a chtěla jsem mít konečně klid.“

„Pěkně sobecký rozhodnutí.“ Otevřel jsem kapsu batohu a pátral, jestli tam nenajdu nějaké papírové ubrousky. Dříve jsem je s sebou nosil. Teď si nedokážu vzpomenout, zda a kdy jsem nějaké koupil. Najednou se na zem vysypaly všechny lahvičky s utajenými medikamenty.

Dívka zpozorněla. „Co to má být? Co jste vykradl lékárnu? To se mne jako tady snaží zachraňovat nějaká fetka, z který táhne chlast? To je teda masakr.“

„Nejsem feťák,“ ohradil jsem se. „A přiznávám, pil jsem a o dost víc, než bych měl. Ale rozhodně nechci, abys tady umřela. To nedopustím.“

„Tak k čemu máte ty prášky?“

„Na fet určitě ne.“

Prohlížela si je. „Tak na co? Takovou dávku byste nespotřeboval, ani kdybyste byl kdovíjak nemocnej. Navíc jsou to všecko stejný prášky. Kdo si dělá zásoby na pět roků dopředu?“

Po chvilce váhání jsem usoudil, že bude lepší vyjít s barvou ven. Co asi tak mohu ztratit?

„Tak já ti to teda povím. Zůstane to jenom mezi námi. Chtěl jsem se zabít.“

„To si děláte prdel? Chcete umřít? Jako sebevražda, jo? Tak proč jste mne teda tahal z těch kolejí?“

„Jsi mladá holka. Tebe si nemůžu vzít na svědomí.“

„A proč se chcete zabít?“

„To je na dlouhé vyprávění.“

„Máme čas. Další vlak pojede až za hodinu a půl. To mám zjištěný.“

„Ať tě to ani nenapadne. Od téhle chvíle se od tebe nehnu.“

„Nemůžete mne stalkovat. Tak přiznáte se, nebo budete jenom poučovat?“

„Dobře, začnu tedy první. Ale pak přijdeš na řadu ty. A taky bych se měl představit, vždyť se neznáme ani jménem. Moje je Mikuláš Strakatý.“

„Srandovní jméno. Ale to není nic proti mýmu. Afrodita Zemánková.“

„Žádnou Afroditu jsem nepoznal. Jedině tu z řeckých bájí, bohyni lásky.“

„Asi proto, že má matka je kráva. Nevím, kde k tomu jménu došla, to jí asi někdo napověděl. Horší už vybrat nemohla. Ale teď vyprávějte vy.“

Tohle jsem ještě nikomu nepovídal, všechny trable zůstávaly pečlivě ukryté v mé mysli. A teď povídám svůj příběh narušené holce, kterou znám sotva pár minut. Jenže sotva jsem spustil, otevřela se ve mně jakási hráz, jako když se vyvalí hnis z rozdrásané rány. Vyhrklo ze mne úplně všechno a bylo to takovým zvláštním způsobem očistné. Nikdy jsem nechodil do kostela, ale asi tak nějak jsem si představoval opravdovou zpověď. Jen rozhřešení nedostanu, žádné si nezasloužím. Prozradil jsem ji vážně úplně všechno. Že jsem brzy osiřel a žil u babičky a dědy, kteří mne vychovávali až do dospělosti. Jak jsem se stal hasičem a poznal Vladimíru, která mi učarovala. Babi mne tehdy varovala, nelíbila se jí. Tvrdila, že má takové neupřímné oči, ale já přece věděl vše nejlépe. Pak jsem se radoval z narození dcery Laury a těšil se na jejího sourozence. Vladimíra však prohlásila, že ji jedno dítě bohatě stačí. Můj těžký úraz, z kterého jsem se léčil téměř rok a nechal se Vladimírou zmanipulovat, abych na ni přepsal celý dům. Protože co kdybych příště nepřežil?

„To jste byl pěkně blbej,“ odvětila.

„To ano… taky jsem na to doplatil. To víš, za blbost se platí,“ přiznal jsem.

„Ještě že to uznáte. A co bylo dál?“

„Pak se všechno začalo sypat. Děda umřel na srdeční příhodu a s babi to šlo z kopce. Projevil se u ní Alzheimer, šlo to strašně rychle a nezbylo mi než ji umístit do ústavu. Za poslední rok jsem ji nenavštívil ani jednou. Už mne nepoznávala, vůbec nevěděla, kdo jsem a já nechtěl přihlížet tak krutému rozkladu milované bytosti. Byl jsem pořád v práci a Vladimíra si mezitím našla za mne náhradu. Takového bohatého namachrovaného týpka, co nakupuje a prodává nemovitosti. Prodal i tu, ve které jsme bydleli. Než jsem se nadál, vyměnila zámek ocitl jsem se na dlažbě. Místo bydlení jsem dostal žádost o rozvod. To mne zlomilo. Odřízla mne i od dcery, nakydala na mne všechnu možnou špínu. V tu dobu jsem začal pít, napřed jen občas, pak každý den. Ano, měla jsi pravdu, stal se ze mne alkoholik. Vyhodili mne z práce, bydlím v nejlevnější a nejhorší ubytovně ve městě. Dospěl jsem k rozhodnutí, že už nic mi nedává smysl žít.“

„A co vaše dcera? Jste stejnej hajzl, jako můj fotr. Ani neznám jeho jméno. Ještě před porodem se zdejchnul a už vůbec se neobtěžoval na mne platit.“

„Stýská se mi po Lauře, a moc. Jenže už přes rok jsem ji neviděl. Bejvalka mne od ní úplně odřízla. Ale napovídal jsem se o sobě víc než dost. Teď je řada na tobě.“

Přerývavě, kdy chvílemi dusila pláč, mi pověděla svůj příběh. Byl jsem připraven na to, že bude drsný a drsný také byl. Soužití s matkou, která střídala milence jako ponožky, až se upnula k poslednímu týpkovi, kterého bych osobně nejraději viděl za mřížemi. Násilník, který nechodí pro ránu daleko. Jak se asi může cítit dospívající holka, která tohle vidí skoro každý den? S takovými křupany jsem se také setkal a nikdy s nimi nebyla rozumná řeč. Podvědomě jsem zatnul pěsti.

„Doufám, že si nedovoloval i na tebe,“ poznamenal jsem se špatně skrývaným vztekem.

„No…“ zaváhala. „Dřív ne. Ale čím víc chlastá, tím je to horší. Dneska jsem dostala svou dávku. Proto jsem chtěla všechno skončit.“

„V sedmnácti letech? Vždycky jsou možnosti, jak se z toho dostat.“

„Že to říkáte zrovna vy. Super.“

Rozpovídala se, že doma je to čím dál horší a matku to vůbec nezajímá. Nebaví ji škola, jakési stavební učiliště bez maturity.

„Holky mne tam nesnášejí. Kvůli mýmu jménu mi nadávají, že jsem… ani to nechcu vyslovit… natáčejí si mne pro prdel na mobil… … je to čím dál horší. Nikomu už na mně nezáleží.“

„To není pravda, nevěřím, že na tobě vůbec nikomu nezáleží. Třeba mně ano, vždyť jsem tě zachránil. Víš co, uzavřeme to a já zavolám sanitku. Tvoje hlava dostala pořádnou šlupku a můžeš mít otřes mozku. To není žádná sranda.“

„Nikam nejedu.“

„Fakt si nezahrávej se zdravím, o tom vím své.“ Něco mne napadlo. „Vy mladí často reagujete na výzvy na sociálních sítích. Ty taky?“

„Ani ne.“

„Dobře. Tak si výjimečně jednu dáme. Počkáme na tramvaj, já tě doprovodím do nemocnice a necháš se tam vyšetřit.“

„Já…“ Pokusila se vstát. Hned zavrávorala. Musel jsem ji podepřít, aby se neskácela.

„Vidíš, že je to potřeba.“

„Dobře. A co vy? Dáte si taky výzvu?“

„Žádná mne nenapadá.“

„Mě jo. Nebudete už chlastat. Tím pádem se teď nemůžete zasebevraždit.“

„Výzva přijata. Souhlasím. Tak jdeme.“

Popadl jsem ji pod paží, abych jí pomohl. Sykla bolestí.

„Potloukla ses hodně?“

„To není tím pádem… to mám ještě od něho.“

„Od něho? Jako vážně? Ukaž.“ Právě jsme míjeli první sloup veřejného osvětlení.

Po chvíli zdráhání si vyhrnula tričko. Na boku měla ošklivou modřinu větší než má dlaň.

„Ten hajzl,“ pronesl jsem plný vzteku. Že jsou mezi námi šmejdi, kteří mlátí své manželky nebo přítelkyně, to vím velice dobře. Ale vztáhnout ruku i na její dceru…

Noční autobus přijel do čtvrt hodiny a naštěstí to byla přímá linka. Vysedli jsme u nemocnice a po hodinovém čekání na pohotovosti přišla na řadu. Jak jsem očekával, vyšetření potvrdilo otřes mozku a nechali si ji tam na pozorování. Nejlepší varianta, která mohla nastat. Věděl jsem, co musím udělat, i když mne za to bude třeba nenávidět. Vytáhl jsem mobil a zavolal policii.

 

*

 

Do ubytovny (nebudu říkat domů, protože domov nepřipomínala ani omylem) jsem dorazil za svítání. S odporem jsem překročil hromádku zvratků, třísnících schody a zapadl za dveře. Byl jsem utahaný, jako bych celý den lámal kameny v dolech. Podíval jsem se do zrcátka a zhrozil jsem se. Fakt vypadám příšerně. Proto se na mne policisté tak divně koukali. Několik dnů neholené strniště, kruhy pod očima, našedlá pleť, třesou se mi ruce. Za poslední dva roky jsem zestárl tak o deset. Věděl jsem, že stojím na hraně, a právě teď se rozhoduje, co se mnou bude dál. Myslel jsem na nešťastnou dívku a vzpomněl si na knížku Malý princ od Saint-Exupéryho, kterou jsem četl v mládí. A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá… Lidé zapomněli na tuto pravdu, ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži. Nevím, proč jsem si zapamatoval právě tenhle citát. Asi to tak mělo být, abych si jej zrovna v tuto chvíli připomenul. Věděl jsem jistě, že Afrodita je takovou mou růží a nesmím ji za žádnou cenu opustit.

Přemýšlel jsem o výzvě, kterou mi navrhla. Přestat pít. Dokážu to, nebo je ze mne alkoholik, který na tom bude čím dál hůře, až se uchlastá úplně? Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem chodil s bejvalkou a kdy se mi svět zdál mnohem veselejší. Býval jsem silný kuřák, zvládl jsem i dvě krabičky za den. Tehdy mi kouření tvrdě vyčetla, v tom měla výjimečně pravdu. Skončil jsem ze dne na den, což ode mne vyžadovalo hodně silnou vůli, ale já to zvládl. Copak jsem po letech větší srágora?

Lehl jsem si na postel a snažil se dohnat spánkový deficit. Usnout jsem však nedokázal. Hlavou mi probíhal celý můj dosavadní život, všechny chyby a omyly, kterých jsem se dopouštěl. Za dvě hodiny jsem vylezl z pelechu a odhodlal jsem se dojít do sprchy. Dopoledne naštěstí bývala prázdná. Oholil jsem se a pohled do zrcadla byl hned lepší. Tedy jen o trošku, abych nepřeháněl. Pak mi cinkla zpráva z mobilu. Přečetl jsem zprávu na messengeru.

Žijete? Afrodita.

Ano, žiju, jsem v pořádku, odpověděl jsem. Ode dneška se alkoholu ani nedotknu.

To je dobře. Proč jste mne naprášil?

Musel jsem. Dospěl jsem k rozhodnutí, že je to tak správné.

Tak pěkně děkuju. To není fér. Já vás nepráskla. Teď mne chtějí dát na psychinu. Na ležáky.

Neboj, tam ti pomohou, rozhodně ti tam bude lépe než doma.

Skvělý. Naserte si.

Promiň. Ale opravdu si stojím za svým.

Odpověď už nepřišla. Posbíral jsem flašky a odnesl je do kontejneru. Zastavil jsem se u holiče, aby mi upravil ten příšerný, rozčepýřený účes. Konečně jsem se trochu zcivilizoval. Vzpomínal jsem na Afroditu, jak to asi zvládá. To se nejspíš nedozvím.

K večeru mi cinkla další zpráva.

Jo, tam to byl lehký otřes mozku, ale už se cítím líp. Doktoři řekli, že je dobře, že jsem přišla.

Vidíš, já ti to říkal.

Byli za mnou policajti. Vy jste jim řekl o tom hajzlovi?

Ano, protože to je správné. Nemůže mu to jen tak procházet.

Myslíte? Kéž by. Já jim teda všecko řekla. Myslíte, že ho potrestají?

O tom rozhodnou soudy. Měli by, ale nedokážu prognózovat.

Jestli se vrátím domů, on mne zabije.

Neboj. Tohle nedopustím.

Byla to fráze, spíš jsem doufal, že úřady nedopustí, aby se vrátila domů, ale musel jsem ji nějak povzbudit. Zatím je o ni postaráno a pak se uvidí.

Víš, něco mne napadlo. Dávám ti druhou výzvu.

O co jde?

Prostě přijmeš léčbu. Tu psychiatrickou. Věř mi, bude to k tvému dobru.

Stejně mi nic jinýho mi nezbude. Výzva přijata. A co vy? Flákáte se? Nebo taky přijmete výzvu? Jednu jsem si pro vás vymyslela. Najděte si práci.

Výzva přijata. Zkusím to ještě dnes, slibuji.

Tak jo. Omlouvám se za to „naserte si“.

V pohodě. S tím si hlavu nelámej.

Vydal jsem se na Úřad práce. Peněz mi zbylo už tak málo, že nevystačí ani na další měsíc v té hnusné ubytovně. Štěstí se na mne usmálo zcela nečekaně. Když jsem odbočil za roh hlavní ulice, narazil jsem na obchod s elektronikou. Na dveřích visela cedule Přijmeme prodavače – IHNED. Proč to nezkusit? Náhoda někdy hraje v lidském životě zásadní roli. Šéf mne vyzpovídal, jestli mám s obchodem nějaké zkušenosti a tak. Jasně, že jsem žádné zkušenosti neměl, ale rád se naučím něco nového. Nakonec svolil, že od prvního mohu nastoupit. Získal jsem novou motivaci. Tak jsem to hned odpoledne napsal Afroditě. Měla radost.

 

*

 

Seděli jsme venku na lavičce, do zad se nám opíralo odpolední slunce. Afrodita oblečená v nemocničním mundúru přivřela oči a protahovala se. Byl jsem rád, že odepsala a poprosila mne, zda bych ji nenavštívil. Vypadala lépe, než když jsem ji viděl posledně. Dokonce se občas usmívala.

„Jak to zvládáte?“

„Co jako myslíš?“

„No s tím chlastem. Tentokrát ho z vás necítím.“

„Jo, je to těžký. Hlavně ze začátku. V obchodě na police s chlastem radši ani nekoukám. Ale zvládám, a tak to taky zůstane. Byla by to cesta do pekla.“

„Dobře děláte,“ usmála se.

„A jak to zvládáš ty? Už na mne nejsi naštvaná?“

Pokrčila nos. „Ze začátku jsem byla. Děsně naštvaná, ani si nepřejte vědět, jak. Ale není to tady špatný. Je tu fajn doktorka a psycholožka. Můžu si s nima povídat. Vážně, za celej život si se mnou nikdo tak nepovídal. A nesnaží se ze mě dělat blbku. To jsem nikdy nepoznala.“

„Měl jsem pravdu, uznáváš? Říkal jsem, že ti pomůžou.“

„No jo, měl jste pravdu. Jenže domů se vrátit nechci. Naštěstí prý můžu nějaký čas bydlet v komunitním centru. Že mám na to nárok.“

Odlehlo mi, protože tohle mi dělalo největší starost.

„To jsem rád. Taky bych měl něco udělat s bydlením. Tahle ubytovna, to je ryzí peklo.“

„Tak jo. Takže mám pro vás další výzvu. Najděte si normální byt.“

„Výzva přijata. Sám jsem na to myslel. No a taky nějakou pro tebe. Vymysli si nějakou aktivitu, která tě přivede na jiné myšlenky, až odtud vypadneš. Něco, čím by ses zabavila. Třeba nějaký sport.“

„Sport? Ten jsem nikdy nedělala. Nic mne nenapadá.“

„A co jsi měla z tělocviku? Nepůsobíš jako nemotora.“

Ušklíbla se. „No měla jsem jedničku. Ale to skoro každá. I tlusťošky, aby to prej nebyla diskriminace. Bylo na to nějaký cizí slovo, co si už nepamatuju.“

„Neboj, já na něco přijdu.“

 

*

 

Přijali mne. Za týden jsem nastoupil do práce a život hned vypadal lépe. Zaučoval jsem se a nebylo to tak obtížné. Vyhovovalo mi, že mám styk se zákazníky, vždycky jsem s nimi prohodil pár slov a má psychika šla nahoru. Na ubytovnu jsem se vracel až večer. Jenže s novým bydlením byla svízel. Obešel jsem pár realitek, ale ceny nasadily tak vysoké, včetně všech poplatků a kauce, že jsem na ně v současné době neměl. Pomohla mi náhoda. Zmínil jsem se v práci a šéf mi dal tip. Kamarádka jeho manželky má známou, která je v důchodě a vlastní nájemní dům. Její syn bydlí ve Státech, dcera se provdala do Austrálie, a tak tady zůstala na všechno sama. Shání firmu na správcovství domu, už vystřídala dvě, ale nebyla s nimi vůbec spokojená.

„Kdyby sis na to troufl, mohla by ti pronajmout byt za slušnou slevu,“ usoudil šéf.

Hned po práci jsem se tam vydal. Té paní mohlo být tak sedmdesát a působila na mne sympatickým dojmem. Před časem se jí uvolnila garsonka, tak jsme si hned plácli. Podepsali jsme nájemní smlouvu na rok na zkoušku a věděl jsem, že tuhle šanci nepromarním. Ještě týž večer jsem si sbalil svých pár tašek a dal ubytovně vale. A hned jsem se pochlubil Afroditě.

Když jsem přenášel svůj skrovný majetek, všiml jsem si listu papíru přilepeném na sloupu veřejného osvětlení. Florbalový oddíl Světlušky hledá do svých řad mladé dívky. Druhý den jsem se zastavil v léčebně.

„Hele, nechtěla bys to zkusit?“ ukázal jsem jí fotku na mobilu.

„Florbal? Ten jsem nikdy nehrála,“ namítla.

„Je to nejnižší městská soutěž, žádná extraliga. Zabavila by ses, byla by sranda, našla si kamarádky. To stojí za výzvu, nemyslíš?“

„No jo, ale kdy bych tam chodila? Jsem tady zavřená od rána do večera. A taky to určitě stojí nějaké peníze. Nevydělávám, máma mi nic nedá… úplně mne ignoruje, ne teda, že bych o ni stála…“

„Nelam si s tím hlavu. Nebudeš tu věčně. Nějak to zařídím. Tak přijímáš?“

„No dobře,“ řekla nakonec. „Výzva přijata. Že jste to vy a že jste zatím splnil všechno… tak to teda zkusím.“

 

*

 

Promluvil jsem si s psychiatričkou.

„Správně bych vůbec s vámi mluvit neměla,“ podotkla. „Nejste jejím rodinným příslušníkem. Nicméně Afrodita vás označila za kontaktní osobu a brzy jí bude osmnáct. Právě vám vděčí za svůj život. Tudíž musím respektovat i její názor.“

Můj návrh ji očividně potěšil.

„Afrodita zažila hodně nepříjemných situací. Má narušené sociální vazby, silnou nedůvěru k okolí. Dlouho trvá, než si k někomu vybuduje bližší vztah. Potřebuje se socializovat, navázat kontakty. Děláme postupné kroky, je na dobré cestě, ale popravdě jsme teprve na začátku. Sport a působení v kolektivu by jí mohlo jen prospět. Fyzická námaha ve spojení s léčbou duševních poruch je ideální. Nezapomínejte, že je hodně citlivá. Když se v někom zklame, hodí ji to zpátky do hluboké deprese. K vám získala mimořádnou důvěru. Věřím, že jste si toho vědom a nezklamete ji.“

„To vám slibuji, stejně jako jsem to slíbil Afroditě. Důvěru považuji za zásadní. Spíše mám obavy, co s ní bude pak, až dokončí léčbu, až ji propustíte. Je pro mne nepředstavitelné, že by se měla vrátit domů…“

„Vzhledem k jejímu rodinnému zázemí ji chceme ponechat v našem zařízení co nejdéle, rovněž jsem kontaktovala OSPOD, aby nám byl nápomocen. Mohla bych jí však povolit vycházky. Pokud bude souhlasit, nic nebrání váš nápad zrealizovat. Výzvy, které jí dáváte, jak jste přišel na tenhle nápad?“

„Nevím. Přišlo to spontánně. Prostě jen tak,“ odpověděl jsem. Pravou skutečnost jsem zatajil, nemusí o mně vědět úplně všechno. Ztratil bych kredit, který si tak pracně získávám zpátky.

„S radostí kvituji, že nápad to je skvělý. Dává jí motivaci. To je pro léčbu nesmírně důležité.“

Druhý den jsem se vydal za trenérem. Dal mi odkaz na webové stránky, kde jsem zjistil, co všechno je potřeba. Za tři dny jsem přivedl Afroditu, zůstal jsem na celý trénink. Je docela šikovná, snaží se, trenér si ji chválil. Potom jsme se vydali do obchodu nakoupit vybavení. Jakmile ji zaregistrují, může nastoupit na mistrák. Rozpis už mám, dostal jsem ho dokonce vytištěný, včetně tělocvičen, v nichž se bude hrát. Podle toho Afroditě zařídí vycházky.

 

*

 

Dnes už jsem někde úplně jinde. Žiji v podnájmu, ne sice ve vlastním domku jako kdysi, ale stačí mi to. Majitelka je fajn, vychází mi vstříc, já jí za oplátku pomáhám s údržbou. Pokud jde o větší akce, jsem jí nápomocný výběru firem. Cítím se užitečný. Život pro mne není takovým závažím, jak jsem cítil ještě nedávno.

Také v mém životě se hodně věcí změnilo k lepšímu. Dokonce jsem se seznámil s jednou ženou, která v obchodě kupovala pračku. Poradil jsem jí, slovo dalo slovo, a při příští návštěvě jsem ji pozval na kafé. Jiný by jí nabídl víno, ale to jsem vyloučil. I když jsem se touhy po chlastu zbavil, nechci riskovat. Začali jsme spolu chodit. Monika má o rok víc než já, manžel ji před dvěma lety zamřel a stará se o jedinou dceru Adélu, jen o půl roku mladší, než je Laura. Když mi Afrodita dala výzvu, abych si k sobě někoho našel, nečekal jsem, že to půjde tak rychle. Zkusil jsem nejprve několik seznamek, ale bylo to spíše zklamání. O nový vztah, zrozený díky šťastné náhodě, už přijít nechci.

Taky jsem si Afroditě kolikrát postěžoval, jak se mi stýská po Lauře.

„Tak proč se s ní nespojíte sám?“ vyčetla mi. „Vždyť máte právo vidět se s dcerou.“

„Vůbec netuším, kde je. Bejvalka se odstěhovala a nebyla ochotná mi sdělit bydliště, ani kam Laura chodí do školy.“

„Vy jste vážně zaostalej. Já vám ji najdu.“

Pravdou je, že Afrodita je na internetu a sociálních sítích jako doma, prostě mnohem zběhlejší než já. Trvalo jí pouhé dva dny, než mi ji našla. Vzal jsem si volno z práce a čekal Lauru u školy. První setkání bylo takové rozpačité, ale já se nevzdal. Vídali jsme se stále častěji. Také je už docela velká, dokázali jsme si vyjasnit, co nás od sebe vzdalovalo. U bejvalky se jí přestávalo líbit. Dozvěděl jsem se, že se Vladimíře narodili dva kluci a Laura se tak dostávala na druhou kolej. Teď mám u soudu zažádané, aby připadla do mé péče. Bejvalka není proti, holka v pubertě se pro ni stala obtížnou. Stejně je to zvláštní. Nechtěl jsem, aby Laura zůstala jedináčkem, ale Vladimíra další dítě vehementně odmítala. S tím namachrovancem má hned dvě a teď Lauru odvrhne jako použité zboží? Někdy prostě člověk narazí na mrchu a nechá se zblbnout. Jenže nechat si kvůli tomu zničit celý život není správné. Vždycky je šance na změnu, teď už to vím. Nemohu se dočkat soudu, proběhne už za měsíc. Jednání s ní nebylo komplikované, vždyť už mne nemohla o nic obrat, okradla mne víc než dost. Vše je tedy na dobré cestě. Laura se s mou novou přítelkyní a Adélou už setkala a docela si spolu sedly. Brzy se přestěhuji v rámci domu do většího bytu. Jako správce jsem se osvědčil a majitelka mi výměnu sama nabídla, když jsem jí vylíčil svou situaci. Budeme tu bydlet společně, já, Laura, Monika, Adéla a nabídnu to i Afroditě. V komunitním centru má zajištěné bydlení jen do konce roku a proč by pak měla shánět drahý podnájem jinde, když tady to má blízko i na sport? Takhle zůstane s námi, dokud se sama nepostaví na vlastní nohy, nenajde si kluka (nebo holku, netuším, jak na tom v tomhle směru je) a hlavně jí budeme oporou.

Úplně všechno skvělé také nebylo, ale to už je život, přináší radosti, bolesti i zklamání. Nedávno jsem pohřbil babi, šlo to rychle, ale beru to tak, že pro ni se jednalo svým způsobem o vysvobození. Vzpomínky na ni mi nikdo nevezme. Ten hajzl, který zmlátil Afroditu, měl soud. Vyvázl bez trestu. Prý se jednalo o ojedinělý exces, že údajně žije spořádaným životem, pracuje a nemá žádné záznamy u policie. To je k smíchu, nebo spíš k pláči a utvrdilo mne v přesvědčení, že někteří soudci ve své povýšenosti nemají ponětí o tom, co se mezi lidmi děje a je jim to vlastně fuk. Jak jinak mohou takové zločiny bagatelizovat? Přál bych mu, aby ho taky někdo pořádně zmlátil a poznal, jaké to je. Afrodita se soudu se vzhledem ke svému psychickému stavu neúčastnila, ale to na věci nic nemění. Podstatné je, že se od své matky úplně odřízla. Vždyť to také není žádná matka, když něco takového dopustí a neprojeví nejmenší výčitky svědomí. Nechápu, jak může dát dceři krásné exotické jméno a potom ji takhle zradit. Spravedlnost bývá slepá, důležité však je, že od toho násilníka už Afroditě nebezpečí nehrozí.

Ještě musím zmínit, že změnila školu. Sice jí to prodlouží studium, ale v tomto případě jen dobře. Nastoupila od září na Střední školu polytechnickou, bude z ní truhlářka. Práce se dřevem ji chytla, z čehož mám radost, navíc se tam nesetkává s žádnou šikanou. Dál dochází na terapie a řekl bych, že je z nejhoršího venku. O víkendech chodíme všichni tři na její zápasy, poznali jsme skoro všechny tělocvičny ve městě a koupili jsme si i klubová trička, abychom byli v ochozech vidět. Ještě pořád hraji s Afroditou na výzvy. Některé se nám daří plnit, jiné ne, ale aspoň je sranda a nevyjdeme ze cviku. Důležité je, že ty klíčové jsme zvládli.

Vím, proč jsme na tom byli tehdy tak zle, až jsme chtěli skončit se životem. Já i ona dívka jsme se cítili v tomhle rozlehlém světě sami, opuštěni všemi, domnívali jsme se, že nikoho, ale vůbec nikoho nezajímáme. Byli jsme přesvědčení, že tak tomu je a není v našich silách cokoliv změnit. To byl náš zásadní omyl. Byli jsme slepí. Při pádu dolů máme totiž jen dvě možnosti. Čekat, až dopadneme na samé dno a roztříštíme se na padrť. Nebo se můžeme odrazit směrem vzhůru. Záleží jen na nás samých. Já i Afrodita jsme do dokázali. Přesvědčili jsme se, že svět není tak bezohledný a temný, jak jsme se domnívali. Tím, že nám záleželo jeden na druhém, jsme zjistili, že dobro existuje, je v každém z nás, tedy v drtivé většině z nás. Jen ho probudit, dopřát mu sluchu. Když je člověk osamocený, snadno propadá depresím. Když žije jen pro sebe a nic jiného ho nezajímá, ocitá se v bludném kruhu. Já do něj také vklouzl. Jestli lituji oněch dvou promarněných let? Ne, stejně nedokáži změnit minulost. Třeba to tak mělo být. Už jen pro to, abych sám pochopil. Třeba tím, že zachráním jeden lidský život a dojde mi, co je v životě důležité. Zla je v životě hodně, ale jsem přesvědčen, že dobra ještě víc. Stačí pozorně hledět kolem sebe a objeví se. Jen není tak halasné, neexhibuje jako zlo. Působí v tichosti a nežádá sobě vděku. Kdo je hledá, dříve či později je nalezne.

Mnohokrát jsem si v mysli přehrál onu osudnou noc. Byla to otázka náhody? Vždyť stačilo, abych zmeškal poslední tramvaj a nasedl na noční spoj, nebo z cesty odbočil o pár desítek metrů dále a nikdy bychom se nepotkali. Životy nás obou by definitivně vyhasly. Existuje snad něco jako osud, který je nám všem vepsán? Nemyslím si, že je vše předurčeno. Spíš si ho představuji jako jemné předivo strun, v níž někdo, možná nějaká vyšší moc, některou z nich rozezní a zůstává na nás, zda ji uslyšíme, zda nebudeme lhostejní a vydáme za oním tónem. Mně se to podařilo a od té chvíle se můj život měnil k lepšímu. Bylo snad odměnou za to, že jsem tiché volání vyslyšel a dokázal, že také mohu být dobrým člověkem? Nevím… v každém případě jsem dostal druhou šanci a nehodlám ji promarnit. Naučil jsem se těšit na každý nový den. Na lidi v práci. Naše sobotní výlety po okolí. Těším se, až se Laura a Adéla budou hlásit na střední. Na každý Afroditin gól v zápase. Na maličkosti, kterých jsem si dříve nevážil a které tvoří střípky radosti každého dne.

Ozval se zvonek. Vyskočil jsem z křesla a běžel otevřít. Stála tam Afrodita, přes záda batoh a hokejku.

„Valím zrovna z tréninku, tak jsem si řekla, že se zastavím,“ zazubila se.

„Pojď dál. Zrovna tu mám Lauru.“

„Bezva.“

„Dáš si kafé?“

„No, spíš nějakou minerálku, jsem úplně vyprahlá.“ Pak na mne pozorně pohlédla. „A jakou výzvu si dáme teďka?“

---