Období vzdoru (remake)

Znovu zde publikuji svoji báseň "Období vzdoru" napsanou na podzim roku 2015 v Praze. Poprvé jsem ji publikoval téhož roku na SASPI, zde 1. května 2018. Nyní jsem ji přepsal do prózy a provedl další drobnější změny. 

Za ranních červánků

 

S pleistocénní rozkoší nad prsy Věstonické venuše slastně a obscénně vřískáme. Pod praporem ještěrčího krále oddáváme se dlouhému procesí paleolitických ctností a neřestí. My, děti Otce zástupů, splývavého hada z věčnosti, který ponejprv nám ukázal plody poznání, odcizující ovoce pohlaví, který nás přivedl do pražského Babylónu a udělil nám Desatero přikázání a těla mezopotamských pramatek, který ponejprv zasil vzdor do našich oidipských srdcí za prvního období starozákonního hněvu, kdy povstal bratr proti bratru, aby zabil stín v podobě Otce, aby zavraždil beránka v rouše vlčím.

 

Časný podzim

 

Je září, škola volá! Má milá je Sofie, učí mě u Smíchovského nádraží umění milovat.

Dva miliony cestujících čekají na poslední vlak, na soupravu o myriádách vagonů, jež nikdy nikde nemá cíl leč na Olšanských hřbitovech.

 

Podél silnic táhnou se jabloňové aleje do mýtických dálek jako zraky vyhnaného králevice, mladého cikána.

Bledý měsíc počítá skvrny na rdícím se slunci. Jedlík brambor uchopí zemi a rozdrolí ji svými paprsky epileptického kazatele Vincenta na písek, jíl a shnilou bramborovou nať, na shnilé jabloňové listí.

 

Země uchopená jak drobná ňadra rukou touhy, štětcem, andělskýma očima romantického a bájného básníka s bažením v srdci táhne se v hnědavých lánech daleko přes pevný bod, přes závratě, jak cesta poutníkovi přes hlavu.

Otcovské paže v otcovské té straně, všechna jablka jak ňadra cikánek na podzim, kdy ponejprv sen o budoucí pouti ze rtů princezny vymámil básník odcizený lidem, zemi i sobě.

 

Mácha napsal: „odešel v širý svět mladý cikán.“

 

Nese si těch sto dvacet kiláků z Prahy v batohu na zádech láhev rumu, bez deky uléhá v travnaté lože a ve snu své mladosti bezděky kráčí dál.

 

Do hloubky chce křičet bolest srdce svého a žal, do hloubky, kde slova jsou nejstrmější hřích, bolest chce, jež otevírá rány prvního nebytí, jeho němými ústy křičí vzdor nevyjádřené lásky. Vzdor lásky, jež je sama v sobě uzavřena a hyne a nezazní, mladý cikán, spojenec hlubin a tmy.

 

O půlnoci v Čepřovicích u kapličky míjím policejní auto: „ten Vávra v Předslavicích na návsi je váš otec?“ Ano, ano, bolí to, ale bez prdele není rokenrol!

 

Sen

 

A přece – chtěl bych se chvět, být skálou, chodit po vodách, rouhat se, zapřít Otce a vystavět mu svým vínem a chlebem chrám.

 

Má krev jsou slova v papírovém těle, v řečišti neúčinných řečí, na plytkém povrchu literárního zoufalství, romantických jedniček a nul, sentimentální bouře a vzdoru, předbřeznových kaprů a biedermeierských štik, českých květů a vlasteneckých včel.

 

Má milá je princezna, dálkavé zraky její k horám modrosnubným nechají se touhou nést, k horám, kde druhdy bývala její vlast, kde domov můj a pec má, kde léhal jsem v teple sednice. Leč nenavrátí se úsměv nikdy více na ubledlé tváře – , modrotemné oči její dál utápět se budou v nedostupné dálce: má milá je poslední rodu svého, babylónská pramatka, jež prodává se na trzích širého světa na palouku neskončené touhy, v nymfických bolestech, u silnice.

 

Tak ukaž, náčelníku, že to ještě umíš, chytej se rajských jablíček, jak Rimbaudovy záchranné plachetnice, jak protialkoholní záchytné stanice.

Podívej, chlape, ta holka u silnice je homérská kost!

Trhá svá jablka na prodej, přichází s rohem pohanské hojnosti, zvěstuje radostnou zprávu, že jsi ještě šamanem věstonických mánií, že bolest neustane, že jsi doma tam za onou v obzoru benzínkou a možná taky v Předslavicích na návsi.

 

Podívej, ta dívka je cikánská princezna, holka modrooká. Kdo ji nemá, ten těžký je, a ona si visí jak otazník na konci věty, inkoustové řeky, jež otiskla svou tvář do papírového klína, do klína, jenž každého přijme, jen když chce, plavat jako ryba v rybníce.

Kdo ji nezná, ten těžký je, ona je zašlapaná luna, zašlý v lukách máj, jsou lásky bez konce, jsou lásky zklamané, jen ta má – pouhý sen!

 

Noc na Neklidu

 

Opouštějí mě krásná zdání, jež oblažovala ducha v okovech kavkazských, za noci, kdy lapaly po vzduchu leklé oči ryb, za noci dlouhé dvacet let, kdy jsi umíral neznatelně v srdci mém vtělen v lidskou opici.

Přesto chci být jako ty, Otče, nespoutaný čurák!

 

Zatím mě drží na uzavřeném oddělení, přikurtovali mě k posteli a naládovali svinstvem uzavírajícím dveře poznání, svinstvem, po kterém by se ani tobě nepostavil. („Táto, táto oni mě tu zabijou!“)

 

U brány postávají dva doktoři v bílých pláštích a vzájemně si kouří dlouhé klacky.

Chci srdci avarského nájezdníka obětovat nádoby plné hněvu dvanácti apoštolských opic, avšak matky naše táhnou pluh, za kterým kráčíš a jímž vyrýváš pověst bohéma do neplodných podzolů nedostupné blízkosti. Chci kráčet za perem jako oráč-básník a vyrýt do skály epitaf.

 

Víckrát ne!

 

Uteču, jako náčelník. Na cestě budeme chlastat s variací na romantické téma tuláka a cikána a baroko přejde na Olšanských hřbitovech v zapomenutý hřích, ale budoucí život můj je velkého poutníka a návštěvníka hrobů pouhý stín, prodloužený víkend, koupená láska – nic!

Někdejší hluboký poklid časů pominulých, kdy nad prsy Věstonické venuše vyhaslé nirvány kouř se ztrácel, ach, nikdy se nenavrátí – mladý cikán.

---