A kameny mluví

PROLOG:

            Když mlčíš,

                        Můžu mlčet taky.

            Ale nebudu čekat.

            Přišla jsem zapomenout a zvednout hlavu. Prý to stačí. Skály ve své velikosti pevné, mluví. Zapomenout nelze, ale opustit vtíravou myšlenku možná půjde. A slunce s úsměvem přikyvuje.

            „Ano,“ křičela jsem mlčky ze všech sil vysoko v korunách stromů. „JSEM tady a teď.“ Naučila jsem se žít v kouzelném NYNÍ a prožívat sílu oka-mžiku. Trvalo mi to léta a jestli CHCEŠ prožívat přítomnost ve své celistvosti, vystup ze své prožité minulosti a vytoužené budoucnosti. Chyť se mě za ruku a půjdeme bok po boku část cesty spolu. PŘEJI si být s tebou tady a teď a dálka není překážkou. Budeme cestovat na křídlech ptáků, po větvích stromů, vítat slunce, tančit s měsícem…

            Ticho léčí, ale stane-li se útěkem, pak mučí.  Chyby nejsou. Jsou pouze rozhodnutí.

EPILOG:

            Děkuji skále, té moudré přítelkyni, která mě nechává spočinout ve výšce na svém vrcholu.

            Děkuji korunám stromů, které mě donutily plakat.

            Mé díky patří slunci, které mi hladí záda.

                        Děkuji Tobě. Bylo to hezké.