Tlapky

            Uzavřená v jeskyni těla a přece tak venku ve měsíčních paprscích. Zvláštní nesdělitelný pocit. Oči mám unavené od slz a nos červený od rýmy. V hlavě – v mozku – guláš, ale v citech vědomí, že mě doprovází velký, černý pes. To on mě chránil v noci na gauči. Mě, nikoliv Tebe jak jsem ti v tu chvíli tvrdila. Tvůj strach byl oprávněný a můj pocit bezpečí ještě oprávněnější.

            Psi neubližují, ale ochraňují, milují, JSOU a vrací se. A on se vrátil. Krásný, velký a s přáním. Chtěl, abych ze sebe strhla teplou peřinu zmýlení a klamu. Když se tak stalo, cítila jsem jeho černý, lesklý, teplý kožich. Zavrtěl ocasem a zůstal.

Teď sedí vedle mne a já mu říkám: „Nelituj, že jsi tu noc nepokousal.“ Kouká na mě smutně s hlavou v mém klíně. Prosí: „Neuzavírej se a usměj se.“ A já se směju, protože jedním z kouzel úsměvu je usmát se, i když do smíchu není. Jeho oči se rozzářily.

Pochopila jsem. To on, můj černý společník, , byl v onu noc se mnou. Ne Ty – člověk. Chránil mě před Tebou – člověkem. A zůstal – na rozdíl od Tebe – člověka.

            Protože psi v lásce nikdy nelžou.

            Drbu ho za uchem a vím, že ať se stane cokoliv, mám vedle sebe upřímného přítele, který když bude chtít odejít, podívá se mi do očí a řekne: „Sbohem (vrátím se).“

            Tohle lidé (v mém případě) často nedokáží. Bohužel. Mívám neodbytný pocit, že bych si zasloužila něco jiného (ale co?). A proto věřím zvířatům a svému společníkovi.

            Děkuji, že jsi byl se mnou v noci v mých nohách (na stěně). Děkuji za procházku Itálií a strhnutí peřiny.

            Popotahuju, protože mám rýmu a pláču, protože už neumím lidi poslat do háje, protože se neumím naštvat. Teče mi potok slz, protože cítím lítost nad lidskou neupřímností.

            Směju se, protože mám přátele (a nejen zvířecí), kteří setřou slzy a JSOU.  Někdy mlčí (Lenka – děkuji), jindy mluví (Péťa).

A mě dochází, že to s tou lidskou neupřímností možná nebude tak zlý.

(21.9.2004)