Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

V odrazu
datum / id09.01.2011 / 375397Vytisknout |
autorMarcela.K.
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1850x
počet tipů19
v oblíbených0x
V odrazu
 
 
 
 
,,Mami, proč brečíš?“


 
 
,,Nikam nepůjdeš!“
,,Proč?“ zastavila se a podívala na matku.
,,Protože to říkám! Prostě nikam! S tím klukem nikam nepůjdeš!“
Držela v ruce plavky. Chystala se je dát do tašky. Nečekala zápornou reakci a navíc tak prudkou.
Po prváku  ještě nemohla do nemocnice jako pomocná sestra a tak ji maminka domluvila brigádu
na psychiatrii. Vyfasovala kbelík, smeták, hadr a na šest hodin denně chodila uklízet.
Tady potkala Honzu. Byl to syn jedné maminčiny kolegyně. Netušila, že když doma oznámí, že ji Honza pozval k rybníku, maminka jí to zakáže.
Zamračila se:,, Je vedro, slíbila jsem , že půjdu…“
,,Nepůjdeš a konec diskuze!  Jdi radši nasekat trávu králíkům a pak zaleješ jahody. Práce je tu dost.“
Když bylo po večeři, začala matka opatrně: ,,Markétko, víš proč Honza chodí na psychiatrii?“
,,Chodí tam jen ambulantně. Na nějaká sezení.“
,,Léčí se Antabusem! Je alkoholik a navíc má už dítě. S cigánkou. S takovou krásnou cikánečkou, ale porodila kluka a utekla od něho pryč. O toho malého se starají Honzovi rodiče…“
Markéta mlčela. Jen na matku upírala udivené oči.
,,Víš, proto jsem tě nepustila ven. To není chlapec pro tebe. Neblázni.“
,,Mami, vždyť… já, já se s ním jen chtěla jít vykoupat, ne s ním chodit.“
Zarazila se. Vzpomněla si, jak po práci seděli s Honzou před pavilonem na lavičce. Jak pocítila divné rozechvění, když položil svoji ruku na tu její. Smáli se a on se na ni díval modrýma očima tak mile…
,,Je ti šestnáct, co ty víš o životě, holčičko... Slib mi jen, že …“
,,Že se s ním nepůjdu koupat!“ skočila jí Markéta do řeči a rozesmály se společně.
Maminka si viditelně oddechla .



 
 
,,Dejte mi pokoj.“
,,Ale no tak, pojď na plac, nedělej fóry!“
,,Au, pusťte mě!“
Rozhlížela se zoufale po sále.
,,Markétko, už jsem tady. Máš nějaký problém?“ Honza se otočil na neodbytného muže, který chtěl Markétu dotáhnout na taneční parket.
Ten, jakmile se Jan objevil, povolil sevření a se slovy:,,Sorry,“ odcházel od stolu.
Zrovna začali hrát pomalou písničku.
,,Chceš tančit?“
Přikývla s vděčným úsměvem:,, Dědek hnusnej…“
,,Je to můj spolužák ze základky,“ zasmál se Honza a objal ji kolem pasu. ,,Dědek tedy ještě určitě není. Viděl jsem,  jak tě otravuje.  Bylo jasné, že ti to není příjemné, že s ním nechceš jít.“
Pohupovali se do rytmu melodie, dívala se do jeho světlých očí, opět cítila podivné chvění. On ji šeptal slova, která  se ztrácela mezi tančícími páry, slova, kterým nerozuměla…a pak, pak ji náhle políbil na tvář. Zčervenala…


 
 
 
 
Šla po chodníku. Tlačila před sebou bílý, hluboký kočárek. Modrobílý svetřík , modrý dudlík, modré oči…
,,Markétko…“
Zastavila se. Narovnala modrou dečku.
,,Ahoj,“ usmála se na Honzu.
,,Tak ty už jsi maminka? Kolik let to je, co jsme se neviděli?“
Pokrčila rameny…možná pět, pomyslela si, ale mlčela.
,,Jak se máš?“ očima sklouzl na držadlo kočárku. Lesklý snubní prstýnek na její ruce nemohl přehlédnout.
Naklonil se nad malého :,,Máš krásného chlapečka. Jak se jmenuje?“
,,Honzík.“
Podíval se na ni.
Ten pohled…bylo v něm něco nevýslovného. Radost umocněná něhou a pýchou…?
Nemluvil, jen se na ni díval a úsměv mu z očí přelétl na ústa.
Najednou si uvědomila, že vlastně nikdy moc nemluvil. Jen se díval.
I ona v jeho přítomnosti ztrácela řeč. Dnes už ale necítila to podivné chvění, které jejich setkávání provázelo před lety.

 
 
 
 
 
Stála na chodníku před vývěskou.
Opírala se o držadlo sportovního kočárku na kterém se vrtěl  mladší syn.
,,Honzíku, počkej!“ zavolala na staršího, který se rozběhl směrem k dětskému parku.
,,Vrať se.“
Syn se zastavil a neochotně se loudal zpátky.
Zatmělo se jí před očima. Zamrkala a znova se podívala na parte ve vývěsce pohřební služby.
Náhle…
Jednačtyřicet let. Vlastně se ho nikdy nezeptala kolik mu je. Nebylo to tehdy důležité.
Podívala se na odraz ve skle vitríny.
Uviděla tam modré nebe a oči.
 
,,Mami, proč  brečíš?“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.01.2012 19:38:01dát kritice tip8hanka
ano, krasne*****
07.01.2012 13:53:26dát kritice tipSoňa
krásně napsané.
21.01.2011 13:07:17dát kritice tiprímoraj
ty tvé příběhy
člověk neví, jestli si je vymýšlíš, ale chtěl by, aby byly pravda, abys v nich byla ty.
12.01.2011 23:02:34dát kritice tipAlissa
Nic neschází, nic nepřebývá, dobře se to čte a nechává to v duši otazníky. Díky!
10.01.2011 23:11:16dát kritice tipHáber
pekné *
10.01.2011 18:51:19dát kritice tipnostalgik
Čekáme na slova, která měla zaznít. čekáme na tu správnou příležitost až do chvíle, kdy už žádná přáležitost nebude...
***
10.01.2011 10:22:57dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Působivé užití "metody kruhu", skončit větou, kterou text rozpačitě začínal a která teprve na konci získá svůj význam.
10.01.2011 10:06:20dát kritice tipOldjerry
korektor
Já jsem holt! takový, že hodnotím obsah a lidský rozměr díla nad formu. Tady ale ani forma nikam neutíká a obsah je hutný... *
09.01.2011 18:08:22dát kritice tipHrušková
*
09.01.2011 17:01:49dát kritice tipnestin
hmm..nevim, tk jen napisu, ze jsem to precetl cele..mozna se stalo "mnoho" v tak malem uryvku..ale zaujalo


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor