TÁBOR

Mají svůj vlastní svět. Vše je v něm jasnější a přímočaré. Není v něm místo pro přetvářku a pokrytectví . Svůj vztek a hněv dávají na odiv hned. A není nic, co to změní. I radost je taková nefalšovaná.

Každý je něčím zvláštní. Některý nemluví, jiný zas mluví příliš. Další, ten neví, na co se ptá, ale bez odpovědí neodejde. A všechny tak zdeptá. Ještě jednou se zkusí zeptat: ,,Můžu se jít odpoledne vykoupat, když bude hezky?" Dnes od rána teprve potřicáté. Už to ani nepočítám. A jen v duchu si říkám: ,,Proč tak strašně breptá?" Bizardní pohyby, které nás provázejí na každém kroku, už ani nevnímám. Někdo si třepe rukama před obličejem, jiný má chůzi podobnou skokům.

Miloš nám během dne  zmizí do chatky,  lehne si na postel, oblékne pyžamo, ale nezjistí, že je cizí. I chatka i postel i pyžamo. Nevadí. Michalky noční košilka mu přece tak sluší....

Všichni se moc těší na výlet do města a na cestu vlakem. A to i přesto, že někteří pod pojmem vlak a výlet netuší, co si vlastně představit. Davová psychóza funguje všude stejně dobře. Ale že v cukrárně nad zmrzkou se hřeší a na dietu nedbá, to všichni moc dobře znají.

 Procházíme trhy na náměstí. Miloš se neohlíží okolo, kráčí jako tank a naráží do lidí. Než ho stačím vzít za paži a zavěsit se do něj, stačí svým křikem vyděsit několik kolemjdoucích. Ti netuší, že on křičí jen ze strachu z nich. Kdo se v tom má, ksakru, vyznat....

Michalka vypráví sobě, nám i nezvaným posluchačům, velmi nahlas, celou svou rodinnou historii. Zmíní se o pohřbech, politice, vložkách menstruačních. Neopomene zmínit své sexuální zážitky před dvaceti lety. Raději se snažím jí na vše trpělivě odpovídat a přikyvovat a pokouším se nenápadně hovor odvádět jinam, protože už dávno vím, že toto ,,živé rádio" prostě nejde vypnout. Mé úsilí však není ověnčeno patřičným úspěchem.

Tak si jen v duchu pro sebe říkám: ,,Ještě dva dny a jedeme domů." ( A  stejně už se těším, že budu mít spoustu hezkých zážitků, na které budu vzpomínat.)