Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+2 neviditelných
Dědeček a vnuk
datum / id14.02.2020 / 503397Vytisknout |
autorSchwalbe
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno489x
počet tipů14
v oblíbených2x
do výběru zařadilZbora, Gora, atkij,
Dědeček a vnuk

   Stalo se to už nepsaným zvykem. Každou první neděli v měsíci k nám přijíždí můj syn s manželkou a jedenáctiletým vnukem. Po svátečním obědě nastává chvíle oddechu. 

    „Dědečku, dědečku,” malý Sergej mi vyskočil na klín a neodbytně si pro sebe vyžadoval pozornost.

   „Copak, můj hochu.”

   „Dědečku, dědečku, prosím, pomůžeš mi se slohovkou?”

   „Rád. A o čem má být?”

   „O Velké vlastenecké válce. Každý ve třídě bude psát o někom z rodiny a já chci psát o tobě. Pomůžeš mi?” Dětská očka se na mne důvěřivě zadívala.

   „Ach, tak, o válce,” skoro neslyšně jsem zašeptal a podíval se na syna. Ten na mě vrhl krátký zděšený pohled a odešel do kuchyně, kde si naše manželky cosi špitaly. „Obávám se, že ti nic zajímavého nepovím. Nechtěl bys raději zajít s tatínkem za naším sousedem, Vasilem Ivanovičem? Ten byl letec, bojoval i v Německu. To by bylo zajímavé, co? Určitě se nenechá dlouho přemlouvat.”

   „Ale dědečku! Já chci psát o tobě, o hrdinovi naší rodiny!”

   No toto, kam to dítě chodí na ty výrazy – hrdina naší rodiny, pomyslil jsem si a začal si hrát s knoflíkem u vesty.

   Chvíli bylo ticho.

   „Dědečku, prosím,” Sergej měl slzy na krajíčku.

   To mi ještě scházelo. Mé myšlenky se rozběhly na plné obrátky ve snaze najít skulinu, jak se z toho dostat ven a přitom neublížit tomu dítěti.

   „Tak,  ...co by tě zajímalo?”

   Hošík ožil a začal chrlit větu za větou. „Všechno! Jak dlouho jsi bojoval? Kde? S kým? Kolik jsi zabil friců? Byl jsi raněn? A máš nějaké vyznamenání a uniformu a a a …ukážeš mi je?” Hoch se úplně rozohnil při představě svého dědečka - hrdiny, který se raněný vrhá s puškou a granátem do nepřátelského zákopu a rozsévá kolem sebe smrt.

   „No, bojoval jsem u Narvy a…”

   „Jů, tak to jsi bojoval proti esesákům! To budou všichni zírat. Já budu mít nejzajímavější příběh”, tetelil se radosti Sergej, seskočil mi z klína a začal kolem mě poskakovat.

   „A kolik jsi jich zabil?”

   To jsou otázky! Začal jsem se potit s pocitem, že se rychle musí něco stát, abych z toho vyklouzl. Otevřeným oknem do pokoje vletěl čmelák a začal narážet na okenní tabuli.  

   „Kolik jsem jich zabil?”, zopakoval jsem otázku, vstal z křesla a přistoupil k oknu. Složenými novinami jsem čmeláka nasměroval ven. S pravidelným bzučením odletěl pryč. Ten se má!

   „Nevím, sloužil jsem u minometů a tam většinou nemáš přehled o zabitých nepřátelích ...ehm …určitě jich pár bylo.”

   Do očí se mi zabodly sluneční paprsky, ale já už jsem nevnímal výhled oknem na krajinu. Před zraky mi opět probíhaly obrazy z bitvy u Narvy v roce 1944. Slyšel jsem hluk boje, výkřiky raněných, rozkazy…, viděl zoufalství v očích spolubojovníků.

   Vnuk ke mně přistoupil a začal mne strkat ukazováčkem do zad.

   „Dědečku vypravuj! Ještě jsi mi pořádně nic neřekl.”

   „Dědečkovi dnes není dobře,” ozvalo se od dveří a vstoupil můj syn.

   Záchrana!

   „Půjdeme domů, pojď. Já ti s tím úkolem pomůžu. Dědeček mi kdysi všechno vyprávěl, takže to spolu napíšeme.”

   Oddechl jsem si, až když jsem za nimi zavřel dveře. To je dnes den. Ukázat uniformu, vyznamenání…! Trochu jsem se zachvěl při vzpomínce na plechové pouzdro od plynové masky pečlivě schované na půdě za komínem.

   Vzpomínky. Jak nečekaně byly probuzeny.

   Večer, když šla žena spát, jsem vylezl na půdu a vrátil se s pouzdrem do kuchyně. Už dlouho jsem je neotvíral, závit byl trochu zarezlý. Konečně. Pomalu jsem vysypal jeho obsah na stůl - Železný kříž II. třídy, odznak za boj zblízka, nárameníky a několik drobností.

   Chudák vnuk! Syn mu pomohl napsat úkol, povyprávěl o dědečkovi – hrdinovi Rudé armády, který pomáhal osvobozovat svou vlast. Zhoupl jsem se na židli a dal ruce za hlavu.

   Zase jsem se viděl tam u řeky Narvy. V kropenaté uniformě, s maskovací sítí na helmě, ležícího za lehkým kulometem a odrážejícího další útok sovětské pěchoty. Někteří z těch vojáků klidně mohli být moji sousedé.

   Otevřel jsem oči a hrábl do pouzdra. Ještě by tam měly být fotografie. Zde - já jako člen 1. estonské divize Waffen SS, tady naše baterie  minometů a konečně několik snímků z obranných bojů na Narvě.

   Jak jsem byl tehdy hloupý. Chtěl jsem pomáhat bránit svou vlast proti rudému nebezpečí, proti té armádě, která obsadila před válkou Pobaltí a přičlenila ho k Sovětskému svazu. Stejně jako ti Litevci a Lotyši, kteří vytvořili podobné jednotky. Hmmm, kam až dovede člověka láska k vlasti?

   Snad se Sergej nebude zlobit, až se jednou dozví pravdu. Stejně jako se ji kdysi dozvěděl můj syn. Zavřel jsem pouzdro, odnesl ho na půdu a šel spát.

   Zdálo se mi o svobodném Estonsku.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.02.2020 22:54:15dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

OK, díky a posílám avízo PM

26.02.2020 22:46:32dát kritice tipSchwalbe

Goro, bude mi ctí. Děkuji. 

26.02.2020 22:34:37dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Souhlasil bys, autore, s účastí v soutěži Próza měsíce za únor 2020 /k dohledání na "přední straně" Písmáku nebo v přehledu Soutěží/? Stačí napsat ano - ne sem:-), díky.

23.02.2020 16:49:38dát kritice tipSchwalbe

Prosecký: No, těžko říci, jaká byla situace v Estonsku za SSSR, ale myslím, že je celkem pravděpodobné, že před dětmi se to v rodinách často "tutlalo". Jinak, odboj nejdéle trval v Litvě, pokud si dobře pamatuji. 

23.02.2020 13:41:01dát kritice tipProsecký

Tip to určitě je, Schwalbe, ale je věrohodné že by se estonec nedověděl o boji Estonců proti bolševikům? Vždyť odboj přetrváva ještě dlouho o válce?

22.02.2020 08:51:47dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc hezká povídka. V Narvě jsem byla, i v Estonsku, bylo za co bojovat. T.

17.02.2020 18:38:59dát kritice tipSchwalbe

Ruža z Moravy, MirekE - díky za návštěvu. 

17.02.2020 10:54:311 tipů dát kritice tipMirekE

Někde po první třetině jsem začal tušit jak se to vyvrbí, ale rád jsem to dočetl. Už kvůli novému pohledu na věc, kterou jsem slýchával maximálně ve formě vtipu.

15.02.2020 17:11:46dát kritice tipRuža z Moravy

Možná někdo pokritizuje způsob psaní , skladu vět, ale pro mne je důležitý obsah povídky.MYslím, že v každé rodině je určitý druh tajemství, o kterém se prostě nemluví a pak z útržků či náhodně objevených dokladů člověk zjistí, že je vše jinak.

15.02.2020 14:35:38dát kritice tipMajaks

Na mě to celou dobu působilo dojmem, že je to rodinné tajemství, něco co možná syn vyčítá svému otci a co se rozhodně nesmějí dovědět sousedi, ale ne něco, za co by se styděl dědeček sám. Není tam nikde vidět, co se změnilo, a proč by se dnes rozhodl jinak, než se rozhodl tehdy.

15.02.2020 13:46:58dát kritice tipSchwalbe

Gora, Zbora, atkij - vážím si zařazení dílka do výběru

15.02.2020 13:44:151 tipů dát kritice tipSchwalbe

Majaks, díky za názor a podněty k zamyšlení, hlavně co se týče slohu. Povídka je starší (cca 20 let)  a ano, byla myšlena jako seznámení čtenářů s nepříliš známou kapitolou historie. A závěr? Vyčítá si, že se přidal z lásky k vlasti k něčemu, co ve své podstatě bylo zrůdné. Asi to není není úplně zřejmé...  Vždy si kladu otázku, jak bych se v takové chvíli zachoval j´á

15.02.2020 07:20:42dát kritice tipMajaks

Je to docela hezké. Klíčová věta "Někteří z těch vojáků klidně mohli být moji sousedé." se povedla. Text mi připadá vhodný hlavně pro čtenáře, kteří vůbec nemají tušení o téhle části historie 2. svetove valky.

Jinak mi text slohově přijde slabší, takový škloský. Některé věty mi nezní dobře, buď mi připadají krkolomě vykonstruované, nebo obsahují jakési divné zaběhlé formule (mozkové závity se rozběhly). Vybírám například:

- Mé mozkové závity se rozběhly na plné obrátky ve snaze najít skulinu, jak se z toho dostat ven a přitom neublížit tomu dítěti.

 - Do očí se mi zabodly sluneční paprsky, ale já už jsem nevnímal výhled oknem na krajinu.

- ležícího za lehkým kulometem a odrážejícího další útok sovětské pěchoty.

Nebo ta encyklopedická vsuvka o tom, že rudá armáda obsadila Pobaltí...

Přiznávám se, že v závěru jsem zcela nepochopil dědečkovy úvahy. Vyčítá si, jak byl tenkrát hloupý. Ale není mi zřejmé, co přesně si vyčítá. Že rovnou nepoznal, kdo vyhraje?

 

14.02.2020 14:50:15dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přidávám se s výběrem...

14.02.2020 14:48:071 tipů dát kritice tipZbora
redaktor poezie

Ano, není vše stroze jasné - tak, jak se to jeví prizmatem dnešního pohledu. Dějiny píšou vítězové. Mimochodem zbožňuju Orwellovy válečné deníky. Je z nich velmi dobře patrné, že to, co dnes bereme jako naprosto jasnou samozřejmost vůbec nebylo a nemuselo být tak, jak je. Stačilo málo...

14.02.2020 12:40:24dát kritice tipSchwalbe

Goro, děkuji, jsem rád, že se líbila. Budou i další :)

14.02.2020 12:07:08dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Pěkně napsaná minipovídka. Dobrá pointa.

Těším se na další:-)

14.02.2020 06:32:20dát kritice tipSchwalbe

Děkuji za povzbuzení k dalšímu psaní.

14.02.2020 06:30:38dát kritice tipSchwalbe

Dales, jojo, téma to bylo spíše  dříve (povídka je staršího data), protože jsem rovněž z Těšínska a můj děda musel rovněž narukovat do Wehrmachtu. Ale měl štěstí, v Normandii vzal roha a válku dokončil v Československé obrněné brigádě. Po roce 1948 měl ovšem potíže - ale spíše vadila ta obrněná brigáda než WH. Díky za komentář.

14.02.2020 05:22:41dát kritice tipsrozumeni

Souhlasím s vesuvankou...***

13.02.2020 22:41:48dát kritice tipDales

Hned dva historické exkurzy po sobě, se dívám, je vidět, že je to pro tebe téma.

Osobně nějak strávím historii v podání odborníků na historii, ti mně ty hrůzy podají na pozadí velkého obrazu skoro objektivně a s jakousi logikou. Literární popisy střetnutí malého člověka s kolem dějin mně, přiznám se, přestaly brát jenom pár let poté, co jsem přečetl Tichý Don a Na západní frontě klid. 

U toho tvého Estonce jsem si vzpomněl na jednoho Těšíňáka, spolubojovníka z vojny, který mně vykládal, jak v patnácti našel doma do té doby ukrývanou fotografii svého dědečka v uniformě Wehrmachtu před koněm na Václavském náměstí. Ten z toho ve svých 19ti měl už navzdory tehdejší masáži jenom prdel, protože věděl, že děda tehdy moc na vybranou neměl.

13.02.2020 20:17:06dát kritice tipSchwalbe

Vesuvanko, děkuji mnohokráte. Próza je pro mne neustálé experimentování, raději veršuji :)

13.02.2020 20:11:48dát kritice tipvesuvanka

Velmi pěkně a poutavě napsané, TIP



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.