Byl pozdní večer, poslední červen

Byl krásný letní den, v -30°C hnal se krajinou blizard se silným sněžením, Jozefka vyšla na zápraží -

"Ach, dnes je tak krásný den" - s košem prádla, aby si vyprala v řece -

"Budu prát a tím budou poraženi zlí imperialisté", jelikož měsíce nešla elektřina a pračka byla přežitkem zlých časů uhlobaronů. Naštěstí za lidmi stál vítr, voda, i slunce a tak se nebylo čeho bát. Přes noc stateční lidé stavěli větrné elektrárny, které ledové vichřice každého dne zničili a každé ráno akční hrdinové odházeli ze slunečních kolektorů metry sněhu a vyhlíželi třpyt slunečních paprsků k hradbě šedě ocelových mraků, táhnoucích se po nebi. Vodní elektrárny vzdorovaly svým panenským klidem ledovému sevření a právě tam vyrazila Jozefka s košem prádla, dynamitem a sekerou.

"Ach, skoro jako by mi byla zima, když v létě jsem se byla projít zdravou pěší chůzí jenom v košilce a sukénce, práce mne však zahřeje," pronesla Jozefka u zamrzlé řeky, kam došla prodíraje se přes závěje. A skutečně! Fyzická práce prospívá člověku. Jozefka vytáhla ze záňadří (tak nalehko chodila) několik svazků dynamitů a sekeru. Sekerou prorazila vrchní vrstvu ledu, jelikož se Jozefka neštítila tak běžné práce, jako je praní prádla a do vzniklé díry hodila dynamit, který zapálila. Po výbuchu posbírala ledové kostky, mezi kterými třela prádlo, aby bylo bílé, voňavé a hebké na dotek.

Manžel Jozefky Pepánek zatím byl v práci, jako lovci kožešin mu pracovní šichta trvala několik měsíců, když pronásledoval stáda sobů, jež hledala pod sněhobílými pokrývkami lišejníky, což ale Jozefce vůbec nevadilo. Soused, starý kořala měl ve sklepě ukryté nezákonné palírenské zařízení, leč anonymní udavači brousící kolem paličova domu ho nevypátrali, jelikož se opíjel pouze s Jozefkou ve svém kamrlíku, když Jozefčin manžel byl v práci.

Jozefka chodila k sousedovi paličovi, protože měla dobré a ctnostné srdce.

"Ach, sousede paliči, měl by ses jít udat, neboť zákon je záhodno dodržovat, nebude tě tížit černé svědomí a za deset let můžeš být opět venku z galejí," tak promlouvala mu do srdíčka, ale soused palič byl starý trestanec, jenž nectil zákony a dokonce nechodil ani do kostela v neděli na mše, který byl na kopci za městem v široširé bílé pustině, totiž letním krokem coby kamínkem dohodil za městem. Jozefka po domluvách sousedovi paličovi měla s ním tři děti, ale manželovi Pepánkovi to vůbec nevadilo, jelikož si myslel, že je má Jozefka s pošťákem, prakticky úřední osobou a tak byl Pepánek hrd na svou Jozefku, nevěda že si na prsou hřeje tři paličovy hady. Tak chytrá Jozefka byla, když se dívala na své trojí chuděry, nemohla z nich udělat sirotky, žebrající o nedělích na kopci za městem. Věděla jak manžel je prchlivý, že nejdříve střílí a pak myslí. I s ním měla taktéž tři dítka a tak když se ta drobotina mezi sebou promíchala, nikdo již nepoznal kdo má jakého tatínka.

Pepánkova práce nebyla jednoduchá, náboje byly drahé a tak lovil zvěř na kožešiny za které si koupil náboje. Jozefka ovšem byla spokojená, že si manžel drží stabilní práci a je na čerstvém vzduchu, ne jako soused palič, trávící svůj čas krčící se před zákonem ve sklepě u nelegálního palírenského zařízení.

Tak ti lidé dobří v tom městě žili, i udavač si nakonec podal se sousedem ruku a strávili spolu noc nad svými blitky, když se vrátil z vazby a stali se přáteli navždy. Děti se občas až nápadně podobaly sousedovi, leč neviditelná ruka náhody dochází i tam, kam je nepozvána. Šťastně si tam žili toho léta co tak mrzlo, ale víra lidi neopustila, že bude líp a věřili tak, dokud tam všichni ve společné shodě nezmrzli do jednoho.