Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 463 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Můj Písmák - III.díl - Autorská čtení - čítačky
datum / id27.04.2022 / 531163Vytisknout |
autorZbora
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaMůj Písmák,
zobrazeno623x
počet tipů25
v oblíbených1x
do výběru zařadilGora, Radovan Jiří Voříšek,
Můj Písmák - III.díl - Autorská čtení - čítačky

 

Tak nějak tuším, že kdybych se nepřihlásil před bezmála dvaceti lety na Písmák, asi bych nepsal tak, jak píšu. Nejspíš bych nepsal vůbec. Je mi ale na tuty jasné, že bych nečetl na tolika autorských večerech. Dneska mě zpětně trochu mrzí, že jsem si nevedl nějakou knihu jízd po čteních, nebo tak něco. Vůbec nemám přehled o tom, kolik čtení jsem absolvoval, v kolika městech jsem byl a jaké lidi tam potkal. Těch čtení bylo hodně - desítky, možná stovky. Od úplně maličkých, kdy jsme se sešli v pěti lidech a navzájem si přečetli svoje verše, až po rockové festivaly, kde jsme drmolili svoje texty přes mikrofon do dvacetikilowatového aparátu. Byla to pro mě docela výzva. Vystoupit před lidmi se svou vlastní tvorbou vyžaduje buď absolutní ztrátu soudnosti, anebo neotřesitelnou idealistickou důvěru v sebe sama. Když mi bylo dvacet, bylo ve mně asi oboje. Nikdy jsem ale nebyl žádný suverén, spíš trémista, kterému pomáhalo uvolnit se pár sklenkami něčeho ostřejšího. Zjistil jsem, že nejlíp se čte tam, kde je uzavřená společnost složená z příznivců poezie středního věku, nikdo cizí tam neleze, je tam neformální atmosféra, hodně lidí a máte tam alespoň pár opravdu dobrých známých, kteří sedí nedaleko. Zní to nelogicky? Na hudebních festivalech jste jen vycpávka, lidi se tam motají, pořvávají a házejí vám pod nohy rádobyvtipné poznámky. Taky je peklo číst před obecenstvem složeným z literárních kritiků a zavedených autorů v sacích a redaktorů literárních periodik v šedých rolácích. Nikoho z nich osobně moc neznáte, a tak nevíte, co můžete čekat. Všichni z nich už toho slyšeli a četli vážně hodně a tak tam sedí, působí dojmem, že se strašlivě nudí, a civí na vás s odměřeným výrazem „no tak se ukaž!“

 

První autorské čtení jsem měl v živém pořadu Zelené peří Mirka Kováříka v A studiu Rubín. Když jsem skončil, říkal jsem si, už nikdy! Bylo to divný. Lidi, co tam četli se mnou byli zvláštně afektovaní a divně tam exhibovali. A já asi taky. V hledišti seděli nějací páni v sacích a tvářili se zachmuřile. Bylo to fakt divný. Dodneška jsem se úplně nerozhodl, jestli jsou večery autorských čtení divný anebo to je normální. Když někdo na pódiu brnká na kytaru a zpívá svoje songy, nebo když je brnká u ohně, nikomu to zvláštní nepřijde, ale přiznejme si, scházet se a číst si navzájem svoje básničky může na leckoho působit přecijen poněkud ujetým dojmem, takže je to možné vážně většinou jen v prostředí, kde jsou lidi, kteří jsou poezií celoživotně postižení. Zkusil jsem jednou na čundru u ohně odrecitovat klukům pár svých básniček, a přestože to sami chtěli, bylo to divný. O tom, že je to krajně divný jako vycpávka na hudebních festivalech nebo vernisážích už jsem mluvil. Jednou jsem byl dokonce požádán, abych přednesl něco na svatbě přímo při obřadu. Odmítnul jsem to a domluvili jsme se, že se po obědě udělá malé autorské čtení v odlehlém koutě zahrady. Přišli tam jen ti, co o to měli zájem a vybral jsem dost odlehčené věci, takže to nakonec nebylo tak úplně divný.

 

 

Dr Faust začal pořádat první autorské večery Totemu v Týnské literární kavárně. Už nevím přesně kdy, ale tipoval bych tak kolem roku 2003. Scházelo se tam dost lidí z Totemu, Písmáka i Literry. Třicet, čtyřicet lidí nebylo vyjímkou. Když si uvědomíte, že zhruba polovina z přítomných četla, asi vás nepřekvapí, že jsme končívali hluboko v noci. Celá akce měla volnou dramaturgii. Kdo chtěl číst, ten čet, což byl občas docela problém. Ta doba byla ale úžasná novotou. Byl to věk přelomu mezi starými pomalými časy a světem internetu. Dneska net všichni bereme jako samozřejmost, ale když vznikl Písmák, bylo to jako zjevení. Do té doby si většina lidí psala jen tak do šuplíku a maximálně občas zkusila obeslat neúspěšně nějaká literární periodika. Konzultovat svoji tvorbu nebylo s kým a k poezii se člověk dostal jen skrze průkazku do knihovny nebo předplatné Tvaru. Najednou tady byl prostor, kde bylo možné kdykoli cokoli bez jakéhokoli redakčního posvěcení publikovat a autorovi se okamžitě dostala zpětná reakce v podobě desítek autentických pohledů na jeho dílo od různých lidí z celé republiky. Autoři Písmákem žili a každý se nějak chtěl podílet na jeho chodu. V redakci působily desítky lidí, kteří to brali jako svým způsobem prestižní funkci a tomu odpovídal i jejich zápal. Bylo to pár let po revoluci. Z lidí ještě nevyprchalo nadšení ze svobody a najednou ještě tohle! Byli jsme fascinovaní, že je něco takového jako Písmák vůbec možné a trávili hodiny ve vážných nebo odlehčených diskusích o literatuře. Zavedený literární provoz se k Písmáku první desetiletí stavil dost vlažně a až na vyjímky ho posměšně označoval za sídlo grafomanů. Jenže pak se z prostředí Písmáka a Totemu začaly vynořovat svébytné básnické osobnosti a vytvořily vpodstatě jednu celou básnickou generaci. Literární scéna postoj k Písmáku tedy nutně musela přehodnotit. Rehabilitace ale přišla až ve chvíli, kdy se tahouni Písmáka začali odmčovat, Písmák se stal známým a začal se skutečně plnit stovkami děl s minimální literární hodnotou, pod kterými se prakticky přestalo diskutovat. Každý, kdo měl klávesnici, mohl být najednou spisovatel. Doba se pozvolna přehoupla od nadšení a ochoty spolupracovat do stavu mysli: „tak jsem tady, starejte se o mě a bavte mě!“, případně: „tak jsem tady, abych vám to pořádně natřel!“

 

Podobné to bylo i s autorskými večery. Když začaly, byli jsme u vytržení, že se jich můžeme účastit, že můžeme někam jen tak přijít a prezentovat svoji tvorbu, aniž bysme před tím museli projít oficiálním sítem vkusu nějakého nedostupného dramaturga. Bylo to poprvé, jen na jednom místě a jen jednou za měsíc. Spousta autorů sem přijížděla z obrovské dálky, jenom pro tu možnost být u toho. Dnes nepochopitelné. Svět od té doby zlenivěl, všechno už bylo, všeho jsme přesycení, unavení a zpovykaní.

 

Je to podobné jako když jsme začínali dělat s naším soundsystémem hudební open-airy, v tekkno komunitě se tomu říká freečka. Když dnes někomu na scéně vyprávím, jak nadšeně a vyhladověle jezdili lidi na první akce přes půl republiky a těšili se měsíc dopředu, myslí si, že jsem senilní a prolhaný. Kdo měl techniku, ten jí zadarmo půjčil, kdo měl auto, navozil jí, kdo uměl malovat, udělal dekorace, kdo neuměl nic, alespoň kopal jámy na stavění stejče a tahal bedny. Dneska si lidi vyberou na netu z dvaceti možností a když trochu zafouká vítr a spadne pár kapek, začnou kňourat a raději zůstanou doma, aby se neumazali. Paralela s literárním provozem je nasnadě, jen bez toho bláta.

 

Čtení Totemu v Salmovské se propagovalo na všech třech tehdejších litwebech. Byli jsme synchronizovaní, navzájem jsme o sobě věděli. Lidi pod upoutávku psali, jestli přijdou, případně jestli budou číst. To, co napsali se bralo jako závazné. Na posledních večerech v Salmovské už se nedostávalo židlí a tak lidi posedávali na zemi kolem stěn. Čtení Totemu se přesunulo ze Salmovské do ohromného sklepního prostoru literární kavárny Řetězová, kam se vešlo snad sto lidí a i tam se párkrát stálo. Hodně z nás na něj chodilo pravidelně, takže jsme se už docela dobře znali a připadali si tam vcelku pohodlně. Přibyla i hudební produkce. Často ji obstarával Jakub Čermák, dnes uznávaný písničkář, který na Písmáku působil pod přezdívkou Tkadlec. Často četli Naty, Lyryk, Baronka, Egil, Noe1, Sn Vojáček, Augustin Šípek, Kelly, Makča, Kalais, Radana Šatánková, Zbora, Klipeto, Jan(ek), Jakub Řehák. Vždycky se ale vynořili další autoři. Vždycky přišel i host v podobě nějakého staršího zavedeného barda. Karel Šiktanc, Petr Borkovec, Petr Hruška, Magor, Božena Správcová, Petr Král, Stanislav Dvorský, Papa Straka, Petr Motýl, Pavel Kukal, Radek Lehkoživ, J.H. Krchovský… nevím, nemám tu knihu jízd. Počet posluchačů mnohonásobně převyšoval počet vystupujících. V Řetězové se konečně začal mísit svět oficiální poezie s internetovou. Stíraly se propastné rozdíly. Začínali jsme publikovat v literárních periodikách. Pomalu nám začaly vycházet prvotiny. Vzpomínám si, jak tam lítal Dr Faust s výtiskem Hosta a chlubil se, že mu otiskli dvě básně v Hostinci. Dneska by se nad tím asi leckdo pousmál a zeptal se „…a co jako?“ Tenkrát jsem si ale říkal, že Faust je fakt asi dobrej, a trochu mu záviděl.

 

 

 

Po skončení programu, když většina posluchačů odešla, jsme se sešli u jednoho velkého stolu a až do zavíračky povídali. Někdy to bylo jen takové tlachání u piva, při kterém se lidi občas možná až zbytečně předváděli, ale občas to sedlo a člověk se dozvěděl pár zajímavých věcí a odesl si domů dobré kontakty.  

 

 

 

Tento požehnaný stav trval pár let. Pak se to vyčerpalo. Scházelo se nás míň a míň a kolikrát se stalo, že i když byl jako host avizovaný uznávaný básník, sešlo se jen pár lidí. Faust se ztratil a večery začal organizovat a uvádět Egil a Kelly. Řetězovou nemělo smysl držet a přesunuli jsme se do Fra, kde se pokračovalo v komornější atmosféře. Štefetu organizace jsem převzal já. Drželi jsme pořád stejnou dramaturgii – v první části čte kdo chce, ve druhé host. Pak začali docházet hosti. Všichni už tu četli. A hledat a oslovovat další lidi bylo docela náročné. Vymysleli jsme s Lyrykem a Markétou (tedy myslim, že to vymyslel Lyryk), že v první části budeme každý číst vybraného autora z Písmáka.

 

 

Čtení Totemu ve Fra jsem definitivně zabalil nedlouho poté, co zemřela Baronka, která chodila pravidelně s partou známých. Baronka byla zjev, jaký se jen tak nevidí. Malá drobná vrásčitá dáma s výrazně červenými vlasy, která vypadala o třicet let starší, než jí ve skutečnosti bylo. Byla živá jen z cigaret a turků. Kateřina Bolechová jí důvěrně přezdívala ropáku. Za večer vypila deset kafí a vykouřila 40 cigaret. Moc si v tom nezadala s Lyrykem. Byla ale ještě daleko výřečnější. Když jsem s ní poprvé seděl u stolu, pořád jsem měl neodbytný pocit, že bych taky chtěl třeba něco říct. Během večera jsem ale pochopil, že nemám šanci. Baronka se při hovoru vůbec nenadechovala. Když natahovala kouř z cigarety, nepřerušila ani na moment tok slov a když pokračovala ve vyprávění, z pusy při každém slovu upustila i trochu dýmu. Její monolog byla smršť příhod ze života, který prožila jako servírka v hospodách nižších cenových kategorií. Vlasta Bakalová poezii nepsala, ona sama byla ztělesněním poezie ve své nebizarnější podobě. Každý rok jezdila na poetický tábor Ars Poetika a ve svém věku spala týden ve stanu, nic moc nejedla, protože mohla kvůli kronově chorobě jíst vlastně jen kuře, starala se o svou nemohoucí spolubydlící schovanku a do rána vysedávala u ohně a vyprávěla. Loni jsem na Ars poetice vystupoval a s pořadatelem jsme se v řeči dostali až k Baronce. Povídá mi „jo, ta si tu jednou zlomila žebro o krabičku cigaret“.

 

 

Totem dělal víc akcí, ale o tom později. V Praze pořádala napůl litwebová autorská čtení ještě Jitka Srbová, z Písmáku známá jako Natasha. Měly tradiční dramaturgii. Četli většinou tři pečlivě vybraní konvenční autoři. Tenhle model byl a je dost rozšířený. Málokdy se při něm stane něco nečekaného.

 

Taky jsme několik let pod hlavičkou Totemu dělali čtení v Undergroundu - obrovském sklepě v Karlíně. Pokaždé byl nějaký významný host, pokaždé kapela. Asi největší nářez to byl s Magorem. 

 

 

 

Svoje akce - Večery přiměřených depresí dělala Zora Šimůnková. Měly dlouholetou tradici. Byl jsem na nich jednou - když tam Baronka křtila svoji první a poslední sbírku. Autorské večery taky mnoho let dělala a dělá Vorona z Poetikonu a Totemu - na nich se taky vystřídala řada písmáckých autorů.

 

Jediné místo v Praze, kam můžete přijít představit svoje texty, aniž by si vás někdo pozval je Jindřišská věž, kterou pořádá Martin Zborník a Petula. Tam se čtou povídky a v druhé části večera je cestovatelská beseda s projekcí fotek. Celý název je Čtení povídek v Jindřišské věži. Pořad funguje už snad 20 let a své progresivní časy má taky dávno za sebou, každopádně je alespoň příjemný, na nic si nehraje a prostředí podkroví věže opravdu stojí za to.

 

 

S přehledem nejlepší pražské i mimopražské akce ale dělala Rebecca 13. Rebecca 13 byla rebelka, svým způsobem punkerka, člověk, který se nebál dělat věci jinak. Nebyly pravidelné a děly se pokaždé někde jinde. V tom byla jejich autentičnost. Rebecca měla vždycky dost času, peněz a energie na to celý večírek vymazlit až do úplných detailů. Pečlivě vybrala autory, jejichž tvorba byla diametrálně odlišná, pozvala nějakého kontroverzního hosta typu Honzy Hauberta z Visacího Zámku, vybrala nějakou kapelu, která celý večírek završila, domluvila degustaci piva, nabodla na rožeň prase a zapálila pod ním oheň. Na jejích plenérech se čmáraly verše po stěnách kravína a jedly lysohlávky. Hráli tam Djjové a děly se různé ať už domluvené nebo bezděčné performace. Dokázala ale upořádat i čtení na půdě filosofické fakulty s názvem Pavlač přesně na hranici decentnosti. Konvenční autoři jí nezajímali a nezvala je. Přesto, nebo možná právě proto se na čteních, které pořádala, vždycky sešla spousta lidí, kteří odcházeli nadšení. Rebecca totiž měla dar postarat se o to, aby bylo celé čtení jedna velká pařba. Když tam autor vystupoval, připadal si jako nějaká rocková hvězda. Lidi na každou báseň hlasitě reagovali. Byla to show, jakou jsem pak už nikdy na autorských čteních nezažil. Rebecca 13 nebyla ale zrovna člověk od kterého by se dala očekávat nějaká pravidelnost. Udělala dvě tři parádní akce během čtvrt roku a pak se klidně na několik let odmlčela.

 

Autorské večery pořádala také Vesuvanka. Vesuvanku měli vždycky lidi rádi pro její pohodovou bezelstnou povahu a na autorských čteních v kavárně Pod Vesuvem se tak vždycky sešla spousta písmáků, kteří přišli hlavně pro to, aby se potkali s ostatními. Bývala tam neskutečná pohoda. Nikdo s nikým nesoutěžil, nikdo se neofrňoval ani nepředváděl. Je zvláštní, jak strašně moc osobnost organizátora ovlivní výsledek akce. Pod Vesuvem nebo i v městské knihovně na Letné, kde Vesuvanka taky organizovala čtení, se scházeli lidi, kteří se z Písmáka dobře znali podle nicků, ale v životě se třeba ještě neviděli. Docházelo tam tak k překvapivým setkáním. Osobně jsem tam poznal MilanaH. Z Písmáka jsme se znali roky, ale nevěděli jsme o sobě, že bydlíme v jednom vchodě jednoho paneláku, jen pět čudlíků výtahu od sebe. Ironické na tom je, že na Písmáku jsme si tykali a když jsme si doma navzájem drželi vchodové dveře, vykali jsme si. Pamatuju si, jak na čtení na Letné poprvé přišla Sn Vojáček se svojí mámou. Nikdo jí neznal. Obě si sedly na židle a ta mladší z obou žen vyndala těsně před začátkem čtení z kapsy cínového vojáčka a jakoby mimochodem ho postavila na stůl před sebe. Vůbec nevím, kde je téhle fenomenální autorce konec. Jednoho dne se vypařila, stejně tak, jako spousta ostatních autorů, a nenechala po sobě na Písmáku vůbec nic. Pro hodně lidí byl Písmák jen určitá etapa v životě. Kolikrát se začátkem dospělosti zmizeli. Je mi po těch lidech smutno, aje mi smutno po dobách, kdy jsme Písmákem žili, tady i venku. Je mi smutno po svém mládí. Ale jsem fakt rád, že bylo takové, jaké bylo a že v tom Písmák a písmáci hráli svou velkou roli.

Akce, která nemá u nás obdoby byla, nebo vlastně je listopadový festival Den poezie. Den, který trvá čtrnáct dnů, koná se v desítkách měst a zaštituje stovky autorských čtení, kulturních akcí, soutěží a pořadů pro děti. Narazil jsem na něm na několik zahraničních básníků, kteří mi učarovali. Asi nejvíc rumunský básník Joanis Es Pop. Popisná civilní poezie s mrazivými přesahy. Nikdy mě moc nebavily skvěle formálně zvládnuté texty, za kterými mi scházelo něco jako prožitek. Spousta autorů je sice schopna dát dohromady metafory, které jsou třeskutě inovativní, vylouhovat v textu vymazlené přívlastky, ale často mi v nich schází funkčnost. Báseň musí být napsaná tak, aby bylo nezpochybnitelné, že je přesně taková, jaká má být. Pokud pochybuju o přirozenosti slovních spojení, byť jsou sebenápaditější, báseň na mě působí šroubovaně, uměle a ztrácí kouzlo, nevěřím jí, jako všem věcem, které jsou udělané na efekt.

 

Na Dni poezie jsem slyšel číst Zbyňka Hejdu. Ten je pro mě nezpochybnitelný a verše v jeho vlídném podání doléhaly. Nevím, čím to bylo. Četl bez intonace, bez melodie, velmi všedně, krájel jedno slovo za druhým. Bylo to podobné, jako když posloucháte Leonarda Cohena. Nevíte, čím to, že to funguje, možná hloubkou hlasu, ale spíš nějakým charisma. Taky si pamatuju Violu Fisherovou a její básně, které mi připadaly, jako kdyby je napsal muž. Zvláštní bylo vystoupení Pepy Straky s kapelou Vložte kočku. Chvílemi to bylo až nesnesitelné. Odcházel jsem z něj se značnými rozpaky, ale nějak se mi usídlilo v hlavě. Byl to nářez. Něco jako když posloucháte Magorovu sumu s Agon orchestra, ale syrovější. Je to něco mezi extází a neodolatelnou potřebou vypnout to.

 

Dělali jsme spoustu odpoledních akcí pro děti. Jednou jich přišlo neočekávaně snad dvěstě a my jsme doslova padali vyčerpáním na hubu. Já jsem tam přišel po proveselené noci s žaludkem na vodě a když jsem viděl ty zástupy, pokoušely se o mě mdloby. Jedno dětské odpoledne bylo u rybníka. Několik dětí se tam nechtěně vykoupalo, což jejich rodiče nesli vzhledem k listopadovým teplotám dost nelibě. Pak se do vody málem převrhl vor plný jejich plyšáků, ale všechno to zachránil Martin Zborník, který si pohotově vykasal kalhoty a skočil do vln. Martin Zborník je vůbec zvláštní postava. Nic se o něm tak jako moc neví, ale přitom stojí za spoustou projektů, a kdyby nebyl, veřejný svět poezie by nevypadal tak, jak vypadá.

 

Taky večerní setkání u Máchy byly plné zimy, pohody a vína. To je taky už klasika. Poslední den festivalu u sochy K. H. Máchy. Kdo přijde, čte. Někdo přinese víno, někdo svíčky, někdo buchtu. Jednou někdo přinesl láhev slivovice. Pamatuju si už jenom, jak se poslední listopadový den o kus dál v jedenáct večer koupeme v jezírku u takového toho umělého vodopádu nad Musaionem.

 

Četl jsem na festivalu Den poezie mockrát. Vzpomínám si na Avoid s Jonášem Zbořilem a Marií Šťastnou. To byl androš se vším všudy. Podpalubí plechové lodi na Vltavě, kde každé slovo duní, do toho hučí v kamnech a je slyšet každý krok nahoře na palubě. Naopak Malostranská beseda s Jiřím Dědečkem a Janou Koubkovou byla estráda. Jana Koubková srší energií a rozhodně se nespokojila s unylým projevem zavedených básníků. Svoje čtení obohatila sketováním, tancem a zapojila do něj interaktivně celé publikum. Jirka Dědeček pak přidal svoje nejpikantnější písničky. Jen tak na okraj, taky jsem jezdil na česko-německý Literární festival Františkovy lázně, kde na závěrečném večeru hrál Dědeček svou píseň o neofašistech. Poděšené německé publikum, které kromě vybraných slov nerozumělo vůbec ničemu, nervózně poposedávalo. A češi seděli jak opaření. Bylo mi to dost nepříjemné, ale na následném rautu jsem se ho na důvod raději neptal. Vypadal nasraně. Ostatně jako dost často. Při šumivém vínu a topinkách s tatarákem jsme se ale zase všichni rychle uvolnili.

 

Literární festival Františkovy lázně měl díky bohatému městu bohatý rozpočet. Bylo po lázeňské sezóně, bydleli jsme v hotelu s wellnes a na snídani se švédskými stoly jsme chodili pokaždé někam jinam. Stačilo vyndat kartičku a nic nebyl problém. Jenom jednou nás recepční odmítla. Petula tam stropila scénu jak nějaká americká popová hvězda a demonstrativně odcházela do protějšího obchodu pro rohlíky. Vyběhl za námi ředitel hotelu, omlouval se a pak nám osobně nosil čajíčky. Když jsme dojedli, odvezl nás svou limuzínou až na nádraží, odkud vyjížděl hapeningový vlak do německého Selbu. Hapeningový vlak spočíval v tom, že člověk seděl na sedačce, ládoval se chlebíčky a dortíky a nechával si od hostesek dolívat sekt. Když už nevydržel sedět, šel se podívat dopředu na koncert vážné hudby anebo dozadu na koncert Petra Jandy. Cestou prohodil pár slov s Vladimírem Páralem nebo Janem Werichem Petráškem a nechal se při tom ostentativně vyfotit. Když nebyly koncerty, probíhalo autorské čtení v kokpitu vlaku. Občas jsme zastavili, tančili na perónu a nechali si dolívat sekt. Do toho nám zpíval na nástupišti v Aši nějaký anglický tenor, který se taky vypotácel z vlaku se sektem v ruce. V Německu byl raut. Pak jsme zase jeli zpátky na raut do lázní. Takhle nějak si představuju život bohémy. Ale popravdě se pod nánosem všech těch vymazlených věcí ztratil zážitek. Prostě se nedostavil. Bylo to moc snobské a moc organizované, nebo jak to říct. I ten vlak byl ultramoderní a zbytečně luxusní. Původně jsem si představoval, že to bude nějaký vyřazený jednovagónový motorák, ve kterém budeme sedět a povídat a hrát na kytary, a pak tam proběhne krátké autorské čtení. Tahleta pompéznost současné poezii nesvědčí. Je to, jako kdybyste černý čtverec od K. Maleviče dali do zlatého vyřezávaného rámu.

 

 

 

Zase úplně jiné byly Literární festivaly Siete v Bratislavě. Pořádal je Aššurballit. Tedy asi ne sám, ale asi díky němu jsem se na ně dostal. Měly trochu punkovou atmosféru, byly neformální a mimořádně příjemné. Nevím, jak je to teď, ale tenkrát byl rozdíl mezi českou a slovenskou pohostinností propastný. Slováci se o nás postarali od A do Z. Rozpočet neměl festival asi vcelku žádný, takže jsme spali v bytech kolegů ze Slovenska. Jednou nás Zaki po konci festivalu protáhla celou Bratislavou. Pořád nám zdůrazňovala, že ona je východňarka a v Bľave je jen z donucení. Vymetli jsme nějaké hospody a kluby, přičemž nezapomněla ozřejmit do kterých z nich rád chodí Aššurballit, a co, kdy a kde vyváděl, ukázala nám, kde se dá koupit v půl třetí ráno nejlepší cigánska (pokud jste si představili snědou prostitutku, jste mimo), pak jsme si koupili víno, šli si sednout na hradby, fajčili a pozerali rýchly Dunaj.

 

Siete byly multi. Vystavovaly se na nich obrazy a hrály tam kapely. Od Punku až po křehký folk v podání Ľubicy Christophory. Neskutečně mě uchvátily Vyššie sféry, které vystupovaly na vícero ročnících. Během let si Siete získaly celkem slušné renomé, takže o nich informovala i konzervativní slovenská média. Po jednom ročníku festivalu mi ráno od Aššurballita přišla už do Prahy zpráva: máš fotku přes půl strany v nejčtenějším slovenském denníku.

 

 

 

Byl jsem na nich myslím třikrát, možná čtyřikrát. Jednu cestu vlakem nezapomenu. Jeli jsme s Rebeccou 13 z Prahy. Na Vysočině k nám do kupé přistoupil Honza Těsnohlídek a na Hané Romále, který okamžitě po dosednutí vyndal sedmičku napoleóna. Než jsme dojeli na hranice, byla fuč. Většinu vypil Těsnohlídek. V Bratislavě vypadl z vlaku a po cestě dělal neskutečný tyjátr. Museli jsme vystoupit z autobusu MHD a táhli ho po ulicích. Když jsme ho pustili, vrávoral a řval. Nejhorší bylo, že se snažil řvát slovensky. Nebýt Rebecčiných obrovských ňader, temných černých očí a vyrovnaného úsměvu, asi bysme všichni dostali přes hubu. Nakonec jsme ho zavlekli na staveniště, kde usnul přímo pod mrakodrapem, na kterém se vyjímalo obrovské zlaté logo slovenské banky JT. To prostě nevymyslíš. Ke cti je nutno JTýmu přiznat, že se do večera jakžtakž zmátořil a čtení zvládl s naprostým přehledem.

 

Siete se konaly pokaždé někde jinde; v divadle, v klubu, v tovární hale. Vždycky na nich četlo kolem dvacítky autorů ze Slovenska, Čech a Polska. Hodně tam jely fůze s různými hudebníky a Djji. Program začínal ve 3 odpoledne a končil po půlnoci. Mezi jednotlivými vystoupeními prakticky nebyly pauzy. Byl to jeden z největších maratónů, jaké jsem zažil.

 

Nejdál jsem byl na čtení na Slovenku v Košicích. Jel jsem tam vlakem asi 20 hodin. Připadalo mi, že jedu snad do Bulharska. Na nádraží si mě v 8 ráno vyzvedl Dali Stano a šli jsme na pivo. Vtipkoval jsem, že bych chtěl poznat noční sídliště Luník 6. Vytřeštil oči a říkal, že mě to nesmí ani napadnout. Z nádražní putyky mě vzal na prohlídku Košic. Prohlídka Košic spočívala hlavně v návštěvách jeho oblíbených hospod a restaurací. V každé jsme si dali pivo a borovičku. Odpoledne se k nám přidal Dajakbol a pokračovali jsme ve třech. Čtení začínalo v 8 večer. Byl jsem rád, že jsem znal několik svých textů zpaměti, protože na malá písmenka ve sbírce jsem tou dobou už nedokázal zaostřit. Po čtení jsme ještě setrvali chvíli v klubu při pivu a borovičkách. Pak jsme už jen s Dajakbolem vyrazili na obhlídku nočních Košic. Dali s námi prozřetelně poslal svého zetě, aby na mě dával pozor. V Košicích je spousta nočních podniků a v každém mají pivo a borovičku. Zetě to v šestém přestalo bavit, řekl, že je unavený a jde spát. Skončili jsme v nějakém baru, kde jsem se po vzoru Vinetůa s dajakbolem pokrevně sbratřil. Zápěstí jsme si neřezali, stačila červená lihovka. Všimnul jsem si, že tam hraje Dj, který tam ale nebyl. Jen desky se točily na gramofonech. Vpotácel jsem se za mixpult a začal scratchovat. Nikdo mě nevyhodil, čemuž jsem se dost divil. Pak jsem se začal nudit a tak jsem vyrazil na Luník 6. Dlouho jsem bloudil tmou a po hodině jsem se naštěstí ocitl před klubem, ze kterého jsem vyšel a ve kterém ještě seděl Dajakbol na barové stoličce a popíjel borovičky. Když mě uviděl, sbalil mě a šli jsme někam bydlet. Ráno jsme šli do hospody. Odpoledne mi jel vlak. Ve vlaku mě napadlo, že jsem od příjezdu do košic ještě nic nejedl. Naštěstí jsem měl s sebou v batohu obloženou housku, co mi moje žena udělala na cestu tam. Houska nebyla v dobrém stavu. Aby ne, když vymetla všechny pajzly v Košicích.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

04.05.2022 00:12:00dát kritice tipRadovan Jiří Voříšek
redaktor poezie

je to pořádnej kus práce

03.05.2022 23:17:13dát kritice tipZbora
redaktor poezie

V předposledním díle.

30.04.2022 19:38:48dát kritice tipdadadik

Jojo

ale co Brno? Organizovala Martinez vícekrát, i ty byls.. hm?

 

28.04.2022 22:35:34dát kritice tipkouzelná_květinka

Zasloužím si avízo Sklerotiku :-)

Nejsem si jistá, jestli by ovšem neměl bolení, já jsem tvrdý oříšek :D

27.04.2022 23:19:16dát kritice tipegil

Zkrácené řečeno jsi nezjistil vůbec nic. Mně zase úplně vypadlo, žes moderoval Řetězovou. Je to dávno. A co do výraznosti a schopností - drfaust byl jen jeden. Po něm to šlo do kopru. Na tom se shodneme.

27.04.2022 21:04:19dát kritice tipZbora
redaktor poezie

Kytko, a víš že jo! Když se to tak vezme, vypadáš trochu jako červená Karkulka!

Egil: tak Kelly si to nepamatuje, takže nemůže potvrdit ani vyvrátit. Já si ale myslim, že když Řetezovou skončil pořádat Faust, několikrát jste ji organizovali s Kelly. Uváděla to ona. Pak to asi na jednu Řetězovou a dvě tři Fra převzal Jakub Řehák a pak jsem tu štafetu převzal já.

27.04.2022 19:28:56dát kritice tipkouzelná_květinka

No to si pamatuju, že jsem někde byla, ale co se dělo si jaksi už dobře nevybavuju. Vybavuje se mi pak vlk se mnou na gauči... a já se bála pohnout, páč na mě divně zíral (asi měl hlad a prý jestli se pohnu, tak mě kousne - doteď se mi o tom zdávají hrůzostrašné sny) :D

27.04.2022 14:42:26dát kritice tipAlegna

Dobře se mi četlo, je to plné života s poezií i bez ní, moc ti přeju, žes mohl prožít  i s ostatními zúčastněnými Písmáky.

27.04.2022 13:12:29dát kritice tipZbora
redaktor poezie

Egil: zeptáme se přítele na telefonu Kelly.

27.04.2022 11:03:56dát kritice tipZuzulinka

... no, pan Háber si udělal křest tak, jak chtěl on, aniž by trochu respektoval mne.... já ho totiž chtěla někde, kde to pro mě bude mít větší smysl, tedy blíž Moravě... on z Bratislavy... tu Prahu jsem dost nechápala + jsem měla marod děcka s nešťovicema... a panu Háberovi se to dost nelíbilo... takže nakonec jsem ráda, že s ním nemám co do činění a sbírka že někde zapadla zapomněním

 

27.04.2022 02:20:23dát kritice tipegil

S Kelly jsme Řetězovou nikdy neuváděli. Já v prehistorii pravidelně uváděl lit.-večery v Salmovské, ale to bylo někdy v siluru (2003). 

26.04.2022 21:34:05dát kritice tipZbora
redaktor poezie

Thea: život ne, ale lecos ostatního teda už skončilo :)

Kytko, a jak jsi byla na čtení u mě ve studiu na Žižkově, to se nepočítá?

Zuzu, já jsem taky byl na křtu Tvojí sbírky, ale Tys tam nebyla :) Byla to nějaká společná s Háberom. V Hajného Galerii cesty ke světlu. 

26.04.2022 08:01:43dát kritice tipZuzulinka

no, tedy, dočetla jsem... na pár čteních jsme byla, ovšem v rámci Moravy (Ostrava, Valmez atd.) ... v Praze jen jednou, čtení pořádala Sisinka (Soňa), bylo s úžasnou domácí atmosférou, občerstvením, hudbou a tak... a křtil se tam tehdy Sborník písmácké poezie (do kterého byly zařazeny i moje věci)  - pokud si to dobře pamatuji.... já jsem spíš umírněnější typ a nějaké nocování bůhvíde a nedej bože pivo a borovička by mě zabila... nicméně ráda lidi pozoruji a ráda konfrontuji jejich chování s tím, co píšou... někdy je to docela zajímavé... jak se derou na povrch ty nečekané osobnostní rysy... ať už v jednom nebo v druhém opojení

 

25.04.2022 18:11:17dát kritice tipkouzelná_květinka

Díky, i když na žádném čtení jsem nebyla, spousta zážitků se mi vybavila. No spousta... pár jich rozhodně je :D

25.04.2022 09:56:36dát kritice tipThea v tramvaji
redaktor poezie

Jááj to jsou dobré zážitky! A nejlepší na tom všem je, že život ještě zdaleka nekončí! Ale z vlaku bych teda vypadnout fakt nechtěla. Norsko super dotaz :))) Nemají to s námi naše polovičky lehké... 

24.04.2022 09:00:051 tipů dát kritice tipMarkel

Dobře jsem si početla, i když s vámi neprožila.Písmák je prostě fenomén. *

24.04.2022 08:38:42dát kritice tipannnie

Pěkné svědectví.

Některé pasáže už jsem četla v té kapitole o Rebecce, ale tu asi bereš jako samostatnej text, že?

Tip a.

23.04.2022 23:37:071 tipů dát kritice tipZbora
redaktor poezie

Přidal jsem Zorku i fotky.

23.04.2022 22:34:44dát kritice tipBačkovský

Dobře napsané, a prožité

23.04.2022 22:15:111 tipů dát kritice tipa2a2a

Honzo,schází mi čtení, která v Praze organizovala již, bohužel, zesnulá Zorka - Večery přiměřených depresí. Účastnil jsem se dvou. První mne zaujal naprosto přeplněnou kavárnou a neuvěřitelným faktem, že tam posluchači platili vstupné, tehdy 50 kč, asi rok 2005 nebo 2006, o pár let později kavárna s nanejvýš 12 lidmi, z toho polovina podnapilých. Nechápal jsem.

23.04.2022 21:54:551 tipů dát kritice tipNorsko 1

Jak tys mohl založit rodinu

23.04.2022 21:43:541 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Moc ráda tvá vyprávění nejen o začátcích Písmáku čtu, Honzo.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor