Písmák Hodiny v noci
Není co dodat a poddat se tomu všemu se rovná hranici rovnice neznaleho a kůrku okoralého života nejde požvýkat, přičemž jen si nezvykat na to, že včera určilo zítřek a my žijeme něco mezi.
Tak i tak.
Tik tak.
Včerejší zítra
Slyším se rozpadat kámen a z pomyslných kamen na bytovce nic není a osobní jmění nezní jako ctnost pro radost, jen snění a romantika duše skomírá veliká jak břímě dnešního včerejška utichá a není co říct pro radost, snad už jen dost. Snad jeden pohled a nebudoucnost. Minulost a sklenička na zítra utichá. Nepomůže, tak to je.
Rozjezdová
Ty oči co nic nemusí a nezkusí ani šanci námluv a výmluv říkají víc než mnoho a já to chápu. Svět je prostě rasl a každý žasl dnes mě vidět a přece mě nikdo neviděl. Sklenička pomohla další a zavšivený den jak se patří a nespatří jen osudu další ráno a sen se jen rozplývá, co když jsi byla má jediná. Hloupý sen.
Prázdné místo
Ve vejmínku osudu jen další ostudu jež nikdo nevidí a nezávidí tenhle život. Maska na očích a to nepřebolí jen tak samo a taška s minulostí není vážně ctnostní jen další příteží a nevytěží z toho víc než dva krát dvacet deka samoty a ač pln ochoty a přetrhnutí na posteli pro dva krát tři jsme tu jeden a den nesvede nic víc. Jsme nic.
Bubeníček osudu
Snažící se o všechno a nic a pranic osudu panic se nestýká se stykem a pouhým dotykem hned ví, kolik dívek a žen sní o tom pravém a života přežitém se smějí a chtějí ten život co ty, ne plný samoty a přece s ní, dva není jeden a nesvedem to o něco lépe, nežli teď v létě a na obdobé není pnutí, vždyť jsme sami nonstop, jak klasická putika a vědomí nám vytýká, co je na tom špatně a všechno špatné je ta ta ta ta tam, jak mladý bubeníček neznající akordy, jež beztak nemůže zahrát.
Vnitřní boj
Děkuji za políbení a denní snění není na programu, na mou věru už se nás to netýká a opak necita tu zkouší spát, místo spánku kvadrohydrolát jež nepomáhá a dmýchá nevyrčené a přitom je ho tolik. Chtěl jsem jen být vyslyšen, ale v národu na dávkách, v lidech co nemohou slyšet je sám. Oplakáván sebou a ostatní jen tolerují vnitří boj bez zábran jež se snaží pozvednout zbraně ve chvíli kdy ví, že síla zítřku byla předvčírem.
Šepot z kina
Šepot z kina
Dva copánky,vedoucí ztemnoty,pří šepotu,jenom já a ty.
Hnědé oči,Smysl pro humor,Pří šepotu,Láska nad obzor.
Pěkný pohled,Ruku vruce,Při šepotu,Jemně, prudce.
Alej
Alej
Srdcervoucí alej opadávajících stromů. Nad ní černé nebe a vsrdci klíček doposud nevyklíčené lásky se sytě rudým květem. Před sebou cesta dlážděná štěrkem a ostrým kamením a na konci něco kam chci, když cítím nechtíč cítit chtěnost chtíče toho, koho chci tam kde chci směřovat své chtění. Do ruky pomalu beru klíče, klíče kbráně kcestě kaleji, kterou vidím jako cestu klásce a k naději.
Nevinnost
Nevinnost
Ruka vkrajině,Nevinně leží,Byla by tam stěží,Bez pomoci nože.
Bože, jak jsi jen dopustil,Že člověk neodpustil,A připustil tohle zvěrstvo.
Kaluž krve,Teprve teď lze vidět,Naději jež po smrti tkví,
Známe to všichni
Známe to všichni
Horko a pot. Trapná rudost. Fyzický šok.
Žádná láska, streptokok.