Písmák jdu za ní
stále jdu jako stín za slečnou snad se jmenuje Berenikajako ta královnavlasy se jí řinou z pod čepicehusté dlouhatánské zlaté
třeba míří za bohyní Venušíaby za své vlasy vyprosila vítězstvípro manžela krále Ptolemaiapři jeho tažení proti Asyřanůmza jeho šťastný návrat
hloupé důvodyaby se kvůli nim ženazbavila takové krásy vlasy Bereniky z Venušina chrámuzmizely a od té dobyzdobí severní oblohuavšak jen pro lidi na Zemikteří mohou a chtějí vidět
Berenika rozprostřela své vlasymezi Lvem a PastýřemComa Berenicesza ní se kupí vzdálené galaxietrsy hrozny shlukytisíc galaxiíCluster comacoma jako hluboké bezvědomí
modrej čoud
I. koukal jsem do zrcadlaa měl jsem dojemže mi z ucha stoupá modrej čoudslabý průsvitnýskoro nešel vidětstála za mnou a já jí řeklže je drzávzápětí jsem však poznal svůj omylto jen po okraji vany chodil raceknaštvalo měže to nebyl orel
II. jenže jsem teď musel pryčna nábřeží jsem pozoroval lidijestli se diví modrýmu čmoudu z mého uchavšem byl lhostejnýpak jsem ho uvidělměřil tak metr čtyřicetobludně velké oči s dlouhými řasamihrbolatá tvář a na hlavě kovově lesklá čepicevypadala spíš jako wok pánev bez držadlaobrácená dnem vzhůruza sebou vláčelpodivnou stříbřitě pableskující šňůrukterá je však údajně pružným transportérem
III. mám říct přátelé yellow tráva exitzeptal jsem sejestli je to kouzelná formuleprý je to ale hlasový kódvyslovil jsem totransportér se elasticky prohnuljedním koncem třískl skrčka do pánve na hlavěaž to zajiskřilo jako ohňostroj na rozloučenoudruhým koncem mě vzápětí vymrštil do vzduchustoupal jsem vzhůrua modrýho čoudu mi vycházelo z ucha čím dál vícaž mě celého zahalil
IV.
zamřížovaná studna
jsem podezíravý a závidím všemkteří byli tam ve studni a tamkde bych jednou chtěl být i jáa všemkteří kdy byli s níkdyž jsem to nemohl být jávyčetla miže z ní vysávám i zbytky nadějeačkoli si přitom počínám jemněprý si připadá jako vyschlá studnaužasl jsem a ona na toať si tedy posloužím a pohraju siže se neděje vůbec nicjen do studně padá stín mříže
https://kvaj. blogspot. com.
smaragdový štír
jak bych to řeklje krásná svým dramatickým způsobemv očích jí doutná chtíč a mrzne smutekkdyž se objeví smaragdový štírjejí rty vystoupí z tváře jako nabídkaspodní krapet uhýbá dolevatakže to vypadájako by se neustále ironicky ušklíbalanevímzda umí zůstat čistáale čelo má jasnézářící jak smaragdový štíra vlasyv nichž uvízla trocha větrua nemůže ven
https://kvaj. blogspot. com.
koníčci
spal jsem vmáčknutý do polštářeaž mě rozbolelo uchonež jsem se probudilzdálo se mi o samých mrtvoláchv tom snu byly živéjen ve skutečnosti dávno nežily
na pracovním pohovoru se mě ptalijaké mám koníčkyřekl jsemže mi na koníčky nezbývá časneboť se musím potýkat s oslyco mi kladou hloupé otázkynevzali měto se ví
https://kvaj. blogspot. com.
žárlivost
chtěl bych jednou vyléztna všechny skály nad řekamia také nad mořskými břehyco jsou odtamtud úžasné výhledyabych se mohl vpíjet očimado úchvatných krajin
chtěl bych jednou vidětvšechny orly nebo aspoň rackylétat nad modrými a zelenými hladinamiřekl jsem jí o tom a ona odpovědělaže jsem žárlivýaž jsem z toho zežloutl
https://kvaj. blogspot. com.
až přecházel zrak
za úplňkukterý šířil nebem rudou zářivolala plačící dcerajestli jsem v pořádku
měla prý živý senže jsem umřelse mnou se však nedělo nictak jsem ji utišil
jestli jsem ale skutečně naživuto vážně nevímvůbec si tím nejsem jistýjak z úplňku až třeštil zrak
https://kvaj. blogspot. com.
Bombardovací blues: Dívka, Koniáš a Ignác
Průčelí kostela sv. Ignáce z Loyoly
na Karlově náměstí v Praze,
jak ho vidí návštěvník od vstupu
Most Legií, za Vltavou panorama Hradčan. Koutkem oka jsem zachytil, jak na mě ta dívka civí. V ten samý moment se na obloze místo Hradu zjevily veliké zelené ruce, jako ratolesti se vzpínaly k lásce.
černí králíci na cestě
samí černí králíci
poskakují v kleci na dvorku
a láska má si přeje
abych jí čtyři připravil
Rok, kdy umřel vynálezce ostnatého drátu
Stojím před zchátralým nárožním činžákem, z kterého jsem odstartoval do života. Až po delším vyzvánění na kdovíkolikátý zvonek otvírá vchodové dveře starší muž a kupodivu přistoupí na mé přání se po domě rozhlédnout. Chodba za vstupem bývala osazená zrcadly v rámech z tmavého dřeva, dnes tu jsou jen omšelé zdi. Ptám se na osud obložení.
ráno
paprsky slunce
odrážené v krystalcích
ojíněný list
https://kvaj. blogspot. com.
za strání
vidět za strání
měděnou báň kostela
lesknout se v slunci
https://kvaj. blogspot. com.
Mluv znovu k lidu, chybíš nám...
Od smrti legendárního písničkáře Karla Kryla uplynulo 3. března 2023 již 29 let. Mnoha lidem stále chybí, obdivují jej jako básníka, který za ně, totiž za nás bojoval proti zlu, jako vizionáře, jenž přesně odhadl vývoj v zemi.
Docela často dnes čtu nebo slýchám otázku – co by na dnešní situaci a současné směřování země říkal Karel Kryl, kdyby ještě žil.
vrůstá do kamene
je jeden park ve stráni
a tam se to kdysi stalo
zůstaly po tom jen
útržky vzpomínek
Anděl, který sestoupil na zem
„…v městě Betlémě Bůh zrozen dnes, z lásky se člověkem stal…,“ zpívá v jedné české textové verzi známé vánoční písně „Tichá noc, svatá noc“ mladá operní pěvkyně Patricia Janečková. Nejde však o slova, ale jak je zpěvačka zpívá.
Patricia Janečková má skutečně nádherný hlas, jenž povznáší a v posluchačích budí dojem, že je ta žena andělem, co sestoupil na zem, aby světu přinášel ryzí krásu, čistotu a lásku. Tak Patricii vnímají mnozí napříč národnostmi a zeměmi, kde žijí.
V kubistickém labyrintu
Dívka jako Picassův Sen
Lili bydlela kousek za ďáblickým hřbitovem obehnaném kubistickou zdí. Filip v tom nikdy neviděl souvislost. Až teď, když volala, že má rakovinu, mu zatrnulo. Ve dveřích se mu vrhla kolem krku.
Na útěku
Teď ještě ne. Tolik toho má udělat. A co s tím, co udělal. To jako není nic.
Astrid od Bílých břehů a Tom
Vesmír prý člověka vyslyší
„Vesmír ve mně budí úctu a pokoru a vytváří touhu poznat absolutno. Nemohu pochybovat o svém pocitu, neboť on existuje. Není přede mnou nepropustná zeď. Ale i cesta je prostředek,“vyprávěla Aleška.
marně
sedím na Vassholmen u Själlandu
a bez zájmu a marně tedy
koukám na jakési Tärnö
je to jako když
Kdo nad námi bdí
Obraz rakouského malíře Ferdinanda George Waldmüllera
„Die Erwartete“ z roku 1860 (v překladu Očekávaná)
To jako fakt. V 19. století iPhone v rukou dívky, která přichází kamenitou cestou vedoucí po okraji mělké strže. Aspoň to tak vypadá v jednom obrazu.
Lotouše
nadchází soumrak
míjíme obec Slaný Lotouš
co jestli další bude
Sladký Lotouš
nikdy se nevyplní vše
jsem odpovědný
za všechna rána
všechny večery
několika slovy
Čtvrtící den
Vpravo vrch Hradiště nad obcí Stradonice,
kde stávalo velké keltské oppidum.
Noc byla tak tmavá, když jsem se probudil. Vstal jsem a díval se oknem do černa. Jen pár světel se třpytilo v dálce za řekou, kde jsem tušil domky malé vesnice.