Zase na cestě do nikam a je to šílený, protože domov máš tam, kde leží srdce, ale moje moje srdce je toulavý, a tak nemám domov a dneska dojedu do toho sálu, co je obří jak opera a s rodinou roztomilého kluka, který byl kdysi můj a teď je každý sám, sedíme ve správném rohu, schovaní a chránění zdmi, a všude kolem je pompézní okázalost maturáků, napudrované nic a roztomilí kluk je navlečený ve speciálním obleku, daleko lepším než ten můj, musí vypadat líp, tohle je večer obětovaný jeho studiu.
Takže sedím u toho stolu s rodinou, která rozhodně není v pořádku a spolkem teplých psychoušů, co jim říkám přátelé a oni pijí a všichni se bavíme a já s konopím čekám, než se sál opije, protože s chlastem musíš na blouznění pracovat, mně stačí párkrát táhnout. Hudba řvala a nebyla dost nahlas, aby byla dobrá. Pro nikoho z nás, společnosti teplých psychoušů, nebyla dost a tak chodíme do té mrazivé zimy pokuřovat jednu cigaretu za druhou a vždycky mi někdo nabídne, pokuřujeme a bavíme se o zbytečných hovadinách a je to krásný, ale už potřebuju svůj jed, jenže svět pořád neblouzní, trvá jim to, a pomalu se začínám nenávidět, protože ten hnus dělá realitu krásnou, ale falešnou a já s ním nechci nikdy přestat, nemůžu, vlastně nezáleží na tom jak se odrovnám, jen nesmím zůstat příliš dlouho čistý, jsem neschopný žít v běžné skutečnosti a tak si vymýšlím příběhy o prozření a nirváně v těch hnusech, prostě nahradíš chlast za něco jiného, je to zvrácený vtip.
...
7
158
14
Povídky
10. 02. 2024