19. 9. 2023

Život je hluboká hlína za nehtama a

mělké hroby myšlenek

Nad troubením jelenů se vznáší ranní opar

krompáč se pomalu zakusuje do hrdla hlíny

je velká rosa mokrá víc než by se zdálo

ta od potoka

Když šelmám sedlá světla smrt

na chvilku zčernají

---

stromem

keřem

trávou

po šelestech srdce

nosem ústy přivírat oči  dusit se všitými pírky slz

jsi tu

tak samozřejmá

lehneš si do mé postele

zkřížené ruce podáváš dvěma dřevěným křížkům nehybnosti

jsi tu

a já jsem plná zlosti

Když jsem dusala po schodech nahoru, poznaly můj krok a radostně pištěly v očekávání dobrot. Skákaly kolem dokola jako koníci a byly šťastné.  Kikinka a Čiperka. Máma mi kdysi řekla, že slyší, jak dusám po schodišti v paneláku jako slon a přihlásila mě do nějakého tanečního kroužku. Byly talentové zkoušky. Neprošla jsem. Ta úleva. Vždycky jsem chtěla být kluk. Ten den jsem je vzala ven, chtěla překvapit Jindru. Máme na zahradě samé bylinky a trávu, travičku… Barunka chodila nešťastně okolo klece, okusovala jemně dráty, pak po kleci, to už jsem ji zavřela domů. Seděla jsem s manželem na lavičce a čekali na Jindru, až dojede z Brna, byl se ubytovat na kolejích. „Mi je tak zle, málem jsem u těch prasat zkolaboval.“ Je diabetik. Zvedla jsem se a šla naškrábat pár brambor. Oškrábala tři. Křičel už z verandy. Jindra. „Jsou mrtvé, obě jsou mrtvé.“ V momentě, kdy dojel, tak se táta zvedl a šel ho přivítat. Frýda, která byla do té doby schovaná, vycítila šanci, vystartovala, nadzvedla setrvačností klec a obě zabila. Byl to mžik. „Mami, umírala mi v dlaních a já nemohl nic dělat. Frýda měla najednou úplně černé oči.“ Vzpomněl si, jak mi prokousla dlaň. Tenkrát je měla stejné.  Pochoval je pod hrušeň ve dřevěné boudičce, co jim s láskou udělal. To není klišé. Měl za nehty hlínu, plakal a já mu řekla, že jim tam zasadím kytku. Mami, dávej pozor, mají mělký hrobeček. Každé další slovo je zbytečné.