Písmák Odlesky šeříku
V hloubi nebe vidím vodu,
v hloubi nebe zvonky zvoní.
Motýl letí času proudem
do krajiny cinkosnění.
Černobílá tanečnice
Tanec na klapkách klavíru,
ach probuzení z reality.
Život jak šaty na míru,
však chybí snění, chybí mýty.
Průvod lampionů
Do zahrady ticha otevřená okna,
svěží větřík pohrává si slístky.
Hladí se navzájem jako milenci
vněžném svitu měsíce.
Písnička pro Jíru
Když spíš,tak hvězdy své oči hanbou skloní,
i měsíc zhasíná.
Když spíš,tak nebe své slzy láskou roní
a nic než tebe nevnímá.
Jojo
Jojo se mi zamotává mezi zlámané prsty.
už se netočí.
Stéká po nehtech jako kapky krve
a splétá se v bezdůvodnou kaluž.
Skřítek
Za hvězdami v černédálce,
žije skřítek usmívá se.
Na lidi i na zvířátka,
o něm píše sepohádka.
Miniaturní skleněnka
Prsty, jenž se skví na obzoru očí
přecházejí do západu slunce.
Květy zavírají svá ústa
i kolibříci jdou spát.
Rub a líc
Ve stínu břízy stála,
zastavovala pocestné.
Možná se slunce bála,
jenž nebylo tak bezelstné.
Brouček
Pomalu a potom rychle
stákají kapky po mém obličeji.
Ve tvaru ladném, žeby krychle.
stékají dolů do závějí.
spirála
Prší mi do očí světlo,
svůj deštník rozevírám.
Švihadlo zvlasů se spletlo
a já jen tupě zírám.
zatím neidentifikovatelný létající objekt
Oči vraha dívají se na mne,
stojím odhalena všem.
Jeho srdce po mém krku prahne,
čekám, snad na bílý den.
motýl
Můj motýl letí v dáli
s tajemným poselstvím.
Na harfu jemu hráli,
když vrhal v zem svůj stín.
Víla
Uvadlé květy v noční záři měsíce
ožívají překrásnými barvami.
Vybarvuje je nožka lesní víly.
Tančí.
mezihra
Na střechy duší padá zimní melancholie.
Tančí ve víru lehce jako pírko se snáší kzemi .
Krátká mezihra a je pryč.
Zbylo jen bláto, sesychá na bosých nohách.
Obrubník
Obklopena vodou z obou stran, prchám po tenkém obrubníku nevím kam.
Kolibřík mým společníkem na nebezpečné pouti,srdce vodou zahalené, vodou zas se rmoutí.
Protéká mým celým tělem, nelze se jí skrýt. Kolibřík svým zobáčkem začne ze mne pít.
hejHou-copak asi?
můj život líbá mě na víčka
když spím.
sny provází mě životem.
"pamatuj všechno je jen sen. "
kráska dne
Skřípání větráku
rozvířilo rozprostovlasatělé vlasy.
Modré hvězdičky padají kzemi
a s cinkotem se odrážejí od stropu
bez brýlí
Běží, pláče, slzy kapou,
vlasy ohněm zaplanou.
Kompas má, však není mapou,
oči její uhranou.
smrt
hluk velkoměsta plyne jako řeka.
ničí vše, co mu přijde do cesty, nikoho nešetří.
nic není možné, hranice jsou všude, kam se podívám.
stromy umírají.
Sluneční
Nahé tělo v šatech z vlasů,
v šatech barvy sluneční.
Ukrylo svou čirou krásu,
v louce s kvítí smutečním.
červená
Červená barva stoupá.
Tělem výjimky.
Nežije dlouho,pár chvil.
krásná doba trvá,
ještě něco navíc
Díra v lavici,kukátko do jiných světů.
Světů zmatků,překvapení a snů.
Černé pruhy táhnoucí se černým prostorem,
plné slz a smutu.
černá
Černý stín nad bílým dnem se sklání,
smrt přichází,živí se brání.
Dítě pláče matka křičí.
Všechno je černé,den se příčí.
kouzlo
Černý had, velečerný,
ovíjel se kolem mého těla jako noc,
očaroval mě svým kouzlem.
Černá ústa se svým mrštným jazýčkem přiložil k mým.
Mniši
Klasy, ve větru sklánějí svou šíji
do rytmu bubínků.
Tišemeditují ve své samotě.
Jejich mantrou
budoucno
Přítomná minulost smáčí rty
ve vodě mého života.
Je pořád blíž a blíž,
ale nikdy nemůže dosáhnout cíle.
zátiší
Meruňkový čaj na stole,
svíčka, tma a duha.
Duha voní po letním dni
plném sluníčka, bez mráčku.
Toulání
Jdu úzkou uličkou, je prázdná, stejně jako já. Sukně mi lítá ze strany na stranu a pořád se mi plete pod nohy. Je mi špatně, hrozně špatně, svět se se mnou točí a chci ze sebe vyvrhnout všechno co je ve mě, všechny myšlenky.
Vejdu do chodby.
Obočí dlouhého věku
Trvání, čas je jako hlava.
Každá část má svůj smysl,svůj důvod.
Každá část hlavy představuje část věku(času).
Jazyk jsou všechny důkazy, odkazy a vzpomínky, které po sobě věk zanechává.
Říše divů
Chutná jako čínský čaj s mlékem,
chvíli chutnajícíjako jemné hedvábí,
za chvíli jakopepř.
Chvíli vonící po vanilce
Jsem
Jsem světlo,jež se rozkládá,
jsem světlo,které tmavne.
Jsem mlha,co vše ukládá,
nikdy se nerozpadne.
Nic
Nastalo ticho. Ticho tak hluboké,že ani ten nejhlubší oceán je proti němu nic. Nikdo se neozýval,ani kousek hluku.
Cítil jsem tlukot svého srdce,pohyb své krve.
Pavučinka
Bílá pavučinka,
nevinný závoj,
visí v prostoru.
Je neviditelná.
tón
Hluboký tón cella linul se prostorem
a hledal někoho kdo by mu naslouchal.
Všichni však k němu byli hluší a slyšeli jen sebe.
Jeho hloubka pomalu mizela
Jako obláček
Životemzní hudba.
Je to hudba krásná.
Všichni ji slyší,
ale nikdo ji nevnímá.