Písmák Velké nebe
Nebe mi začíná,od očí do klína. Kde vůně červánků,od rtů až ke spánkutebe při pomíná.
Když na nebi kometatiše si letí,ptám se, co je ti.
Za každé přání,spadne ti hvězda.
S dřevěnou kačenkou na provázku
Barokní básnička
19. 7. 2002
Hoří svíčka
barokního andělíčka,
Báseň o půl desáté
O půl desáté se blíží ke dnuhladina vína jímž hoříš v lednua do ohně uléháš opilá,aby ses ohněm zasnila. O půl desáté vlaštovka letístaví si hnízo,krmí děti. únor mrazí ji do těla,že první ještě jaro nedělá. O půl desáté v krbu dýmá,do spáče se dává zima,když v březnu vítr zafičí,v krbu dýmá jehličí.
Cigareta
1. 3. 2005
Cigareta dýmána stránce romanettapopílek už je skoro delší, než ta cigareta.
Kuřák usnul,po flámu na stolelahve od bílých i červených vín,do kterých pomalu,vkrádá se nikotin.
Čtení Seiferta
Když k vám vtrhnu bez pozvání,volám do světa:čtěte Seiferta. Jak bílý holub na kostelní báni,volám od soumraku do svítánía volám do světa:čtěte Seiferta. Jak černá vrána na kremelské báni,volám od rána až do klekánía volám do světa:čtěte Seiferta. A když jako hvěza na nebeské báni,uslyším tiché povídánío tichu, které dvě dívky si v šál spletli a já volmá do světa:ty dvě malé Seifertadozajista četli.
Hradecká pastorela
Hradecká pastorela
(23. 12. 2005)
Nočním městem pasáček šel.
Pod kapucí svou flétnu měl.
Ještě nepůjdem spát
Tisíce jiskřičekzávidí hvězdám,že k nebi směřují,to se ti nezdá. I temné smrčiny,směřují k obloze,jak chalupa babizny,houpou se na noze. V ohništi zapraská,borové polínkoPřitul se ke mně,přitul se malinko. Spát ještě nejdeme,noc ještě haleká,do tmy a do tichak nám i do daleka.
Když mi podáš tlapku
R:Když mě podáš tlapku,naučím tě hrát divadlo.
1:A D AKoukni támhle na stěně,AD E Av té činohře nechtěně. A D Aepizodní roličkyA D E Ahrají palce s malíčky. A D EA Jako herci za oponou, A D E Av záři světel prsty tonou.
Líbali jsme se
Líbali jsme se v sichravém říjnumíjel nás každodenní shon,do malinké antikvyz které hrál charlestonutíkali jsme se schovat, protože běda,v bouři se líbatnedá.
Líbali jsme se nahlas i potichutiše, jak rusalka,když běží po mechu.
Líbali jsme se pod sochou DavidaMichelangelo na benjo hrál,záviděl naháči,že se k nám nepřidal. A stál tam jak z kameneprotože běda,kámen se líbatnedá.
Pražské jaro
Chvíle krásná, jak vůně květů,jak malíř když barvy na paletu nanáší,štětcem pro práci,ta chvíle, co se nikdy nevrací.
Vzdechy žen a jejich temných svodů,teď utichly jakoby potrestaněStudí je chlad, co od východuzavál, zavál tak nečekaně.
Rozkvetly šeříky, ach tak nepřítomně,sklopme oči, tak pokorně, tak skromě,jak zvykli jsme si už,místo trikolóry teď vlaje černá tuš.
Chvíle krásná, jak vůně květů,jak motýl, co se rodí světu,pak zašlápnou ho vojáci,ta chvíle, co se nikdy nevrací.
Ostrava z vlaku
Vlaky se šinou a těžební věževzduch dýchá hlubinou. a kreslí černou křídou černé květy a od koksu ulice,tam, kde je Petr Bezruč přednostou stanice,kde vyťukává slezské písně do pásek od telegrafních zpráva mezitím nádražím projíždí pantograf.
Do vrásek starců zapadá uhelvrásky jsou větší než obvyklevzduch dýchá hlubinou,tam kde Petr Bezruč každičkou vteřinouposílá další vlaky, jenž přivykléčernému dehtu, vezou náklad horníků.
Výročí A.E.Poea
19. 1. 2005
Mám roztřesené rucea povadlou pleťa všude kolemoprýskaná zeď a v té zdi je malé oknoa v něm havran sedív průvanu pak zhasla svícea havran děl:Už nikdy více. Mám hořko na jazykua kruhy pod očimaa všude obklopenvzpomínkama svýmaa v těch vzpomínkách je malé oknoa v něm havran sedía za ním bliká Večernicea havran děl:Už nikdy více.
Svatba
Ku oltáři kráčí Bůh,kněz hledá hostie. V chrámu ticho, houstne vzduch. Kráčí žena, kráčí Bůhv tom čase kněz spojí je. Ku oltáři kráčí žena,svatebčanéí jihnou,tchán má radost z věna.
Sobi v supermarketu
Sobi v supermarketu (26. 12. 2004)
Coby. sobiV Obijdouza sebouvedle sebev oddělení mražených potravin zebe.
Smím
Já smím se tě dotýkat,kde jiní nesmějí. Odvážným návrhůmtiše se zasmějiSmím se tě dotýkatkde jiný nemůže,Všechna svá přáními vyryješ do kůžeKdyž ohně pohasnou,kdopak nám pomůžeNa římse tvých očí. vznikají kaluže. Když naše rozchodysměřují k remízeSmím se tě dotýkat,což běžně nesmí se.
Pod psa
Cejtím se pod psaten má svou kosta to mu stačí. Jde na mě nevolnosta je mi k pláči,Cejtím se pod psa,zkouším to dopsat. Ať to pak zaonačíněkdo do mollovýchtónin a akordů. Jak psovi na morduvůně kostímě se rázem zhostínaděje,otřu si slané krůpějepotua bez bohnmotůa bez příkras a poetikybáseň šmiknu,šmiky, šmiky.
Festival
Září lampiónů zdobí se krajina,festival začíná. A lidé v maskách opitíčekají, jak noc se zachytí,za lampióny. Už šli spát starosti a oči planou titak jako na poutiA tak pojď k nám a přistup blížtu zříš, že lepší nespatříš. křičí ampliony.
Bohémství
Nenosím děravej,plesnivej kabát,nehraju na hřeben. Nebaví mě do noci hrabat,tak čert mě vem. Vždycky jsem chtěl být bohéma říkat slečnám sbohem,když se probouzel den. Bohém je nadávaka,bohém je urážka,Na svatbu za svědka,půjde mi Jindra Vodrážka.
Dík za tu fotku
Dík za tu fotku ze včerabíločerná jak šachovnice. když vím jak pálí nevěra. však rozpálíš mě stokrát více. červenou pastelkou barvím co chybí.
Když jsem buddhou
Včera večer jsem byl budhou. osvícen odshora až dolů. Skrz malou sklenici pita Včera večer jsem byl budhoua se Sidhártou hrál na violua jedl s ním do polosyta.
Teď už jsem zase Vojta ze sexty Béa jím paštiky asušenky be Béaž do syta.
Moje nastávající
Moje nastávající šla po ulicia byla menší, nežchlapeček, co ho za pravici,vedla jedna paní. Až moje nastávající bude moje paní,jak velký bude její chlapeček.
Rosa padá k ránu
Rosa padá k ránu,když jsi ještě v snách. Pak velkou kapkou osvěžíticho v ozvěnách. Chlad jde od řekya taky od lidírosa padá,a bude náledí. Rosa padá k ránu,když ještě spí kohoutía pak do tmy svůj vlahý stonek zakroutí.
Panelákové bluess
Už jsem zapomněl na hukot výtahu,když vrací se domů ožrala,na vůni šňůry v sušárně,když vlhkem mírně přezrála. Na spáry mez panelyNa botonovu alej paneláků,plastová okna v úrovni mrakůna bytová družstai fotbalová mužstvana betonovém pláckui na křik rackůod Orlicea na pravo jsou Malšovice.
Už jsem zapomněl, jak každou nedělijsem trávil odpoledne na balkoněa pouštěl dolů morčev klícce na siloně. Na pohledy zvrchuNa výšku pětatřicet metrůs anténou houpají poryvy větrůna sídlištní konzumyi rozumydůchodců od vedlea záclony vybledlé,že nikdy víceneuvidím napravo Malšovice.
Na sv.Martina
Na vlasy z oblohyběloba spadla mi,viděl jsem Martina na koni jet. Opřel se o nohya pak mi vzlét. Na něho vzpomínkana dlani tála mi. něco se stalo, co mělo se stát.