Písmák Odhalení
Já vím moc dobře, kdo jsi
Jsi Greenova Black Magic Woman
Jsi Bukowskeho černá vdova
Jsi Antoniova Kleopatra
Setkání
On utrácel tu noc život
jako stříbro rostoucí na stromech
A ona zase dumala nad tím
co tím otec vlastně myslel
Lucy
Nejsi jen jednou z žen
jsi více než jen tvar
Na jazyku se rozpouštíš
jako kapka kyseliny
Srdce v červáncích
I měsíc nad námi to vidí
ten půvab, jak mladá a naivní
jako první sněženka v lednu
A já co prožil víc životů
Vítězství
Ložnice voní po meruňkách
a plameny svíčky tancují
do rytmu tvého srdce
omítka se tiše červená
Mezi světem
Jakoby vzduch v ústech hořkl
jakoby se svět přetrhl ve dví
ani ti ptáci nejsou svobodní
a určitě nenavštívíš
Zátiší
Noc byla hvězdná
a ticho se procházelo mezi stromy
když ke mně místnost zavanula
vzpomínku na tvojí vůní
Poslední spánek
Co může být intimnějšího
než vedle sebe v noci usínat
po dlouhém dni
unavení
Propojení ze dna
Ulice páchne hříchem
neonové kaluže se třesou v napětí
a mezi zdmi se hemží tisíce snů
s roubíky v ústech a svorkami na těle
Když tě líbám
Když tě líbám
večer
za tmy a ticha
matrace pod námi se občas zachvěje
Koloběh
Někdy se to vše vrátí zpět
někdy se tak stane
její slzy povstanou z popela
odhodlané jako bývala láska
Slzy
Nilem se rozlévají slzy,
ale dnes se už moře
na povel nerozestoupí
Ne pro všechna ta světla, co dávno vyhasla
Viděl jsem
Viděl jsem desítky chrámů
zasvěcené stovkám bohů
a tebe, jak mizíš v jejich zlatých očích
Viděl jsem tisíce lidí
Hledaje smysl
Už to bude chvíle,
co se moji přátelé ženili.
„No není skvělá. “ ptali se mě s napětím v očích
A já se chtěl ptát: „Ale proč zrovna ona, proč. “
Navždy
Miluj mě něhou, s jakou ke spánku nás ukládali
Miluj mě vášní, s jakou milenci v očích tančí
Miluj mě lehkostí, s jakou vítr vzdouvá listí
Miluj mě silou, jakou měsíc mořem příliv vláčí
Prosba
Neprosím o moc
Snad jen doušek vody
z tvé studánky života,
snad jen na moment zahlédnout
Proto
Co to má být.
Ty mi ji sem sešleš
jako dary národů
jako pásek, co sedí na knoflík
Podle chuti
Pomůžete mi prosím někdo
napsat
šťastnou báseň.
Třeba špetkou smyslu.
V noci
V krvi se nám rozlévá zvířecí pižmo
mozky se vzmítají blahem
bělma tříští jako prasklý led
Pouliční prodejci nabízejí
Tulácká
Už znovu na cestě
Můj starý přítel, Jižní kříž
na nebi opět bdí a tiše – možná sní
sny o severu, dálce a touze v ní
Pro mě
Zatanči pro mě
Jako tančí stébla ječmenu
A zalij mě svou něhou
Tou, kterou naplňuješ místnosti
Nechce
Už se mi dál nechce
ani ty koše nejsou vynesené
ale mně se nechce, nechce
Snad jen rozplynout se
Heroin
Prý jako nekonečný orgasmus
Buňky se rozplynou v singularitu
A Buddha, co se usmál pod stromem
ti napumpuje do srdce, co bývalo krví
Až si vzpomenu
To víš že jo
abys mě mohla strávit i se zuby a vlasy
a rozpustit i poslední zbytky
zbytky vzpomínek na knihy, co jsem četl
Jiskry v srdcích
Bylo to v Maroku
za slunného poledne
nastoupila do autobusu
posadila se naproti mně
V korunách
Ale prosím tě
vždyť o nic nejde
co po tobě zůstane.
Kdo si na tebe za sto let vzpomene.
Tančící plumérie
Pojďte se mnou
do zapadlé Indonéské vesnice
uprostřed hor
chystá se slavnost
Krev Médey
Muži jsou jako divá zvěř
ženy jako poslední jabloně
V mužích se zrcadlí řecké mýty
v ženách prý jen touha močit ve stoje
Rád rybaří
Má ženu
a několik dětí
každý víkend po práci
jezdí daleko
Chvíle odjinud
Všechny si je pamatuji
ty letmé pohledy
roztomilé tváře zalité medem
cukající koutky
Večeře
Sedí v kuchyni
a poslouchají jak se čas
posměšně vleče
jak slunce čechrá mraky
Stáří přátelé
Přišli mí staří přátelé
něžně obklopili stůl
setřeli si z tváří pot a slzy
a smějí se
Úhoři
Jak jen to ti úhoři dělají
zeptala ses mě
jakto že se vždy vrátí do těch stejných vod
na to stejné místo
Jen oči
Miluji tvé oči
když se na mě dívají
jako bych byl dívčím snem
plujícím nad oblaky
Na co?
Podívala ses do dálkysměrem k Venuši do prázdnajako ztrápená sova Seděl jsem vedle tebea hladil tě po kostech Pamatuješ byli nad námi mrakyzatímco se tvé řasy jako dva cherubíni pokoušely střežit co mužům nedá spát Na co to jenom Teď myslíš.
Všude kolem
Sedí kolem ohně
pod tmou nasycenými mraky
jakoby sami
jako jedni z těch bláznů
Před bouří
Přichází před bouří
s očima sedmikrásky
jako laň ranní rosou
přichází se slaměnými vlasy
Slepý je strach
Mé jméno je Steve a již více než dva měsíce žiji v tomto sklepě. Společnost mi zde dělají pouze měděné trubky, klikatě lemující strop nade mnou, z nichž každých sto třináct sekund spadne na zem jedna drobná kapka. Spolu s nimi omšelé pavučiny, staré desítky let, které se za tu dobu změnily v tlusté, prachové záclony a kaluž páchnoucí, kalné tekutiny. Schovávám se tu, protože tam venku za malým okénkem kudy ke mně prosvítá sluneční svit z ulice jsou jen oni.
Mechanická láska
Henry si se zájmem prohlížel vysokou krabici z hnědého kartonu, vztyčenou uprostřed obývacího pokoje. Byla jen o něco málo vyšší než on. Uvažoval nad tím, jakým způsobem a zdali vůbec jí otevřít. Napětí, které cítil, si pamatoval pouze z let dávno minulých, kdy byl ještě malý chlapec a nervózně pohupoval nohama pod štědrovečerním stolem.
Opičí záležitost
Fred Campbell miloval zvířata už jako dítě. Zatímco se tehdy jeho vrstevníci proháněli za fotbalovými míči, prali se po škole na travnaté mýtině a rošťácky popotahovali spolužačky za copy, on byl ponořen do encyklopedií a zahlcen obrázky nejrůznějších tvorů, o nichž se nazpaměť jako říkanku učil připnuté odstavce. Jindy zase chodil nepřítomně po lese a pročesával lupou trávu a jehličí, ve snaze nalézt doposud neznámého brouka, nebo ještě lépe hada, žábu či ještěrku. Když něco našel, rozvážně a s klidem přemístil zvíře do skleněné nádobky, aby doma mohl provést jeho detailní nákresy ze všech úhlů.
Minerva
Všude kolem se rozprostírala absolutní tma. Nebylo možné rozpoznat kde je jí konec a kde začátek a nebýt pulzujícího srdce v hrudi, nevěděli ani, zdali čas plyne tak jak má, či jestli vůbec plyne. Raketa se plavila nicotou, jako mořský ďas po dnech moří a o tom že letí vpřed, vypovídaly pouze horké plameny sršící z tlustých tubusů v její zadní části.
"Jamesi, spusťte modul 7, už tam brzy budeme.
Strašák
Byl červenec. Slunce vykukovalo skrze tmavá mračna, jenž se linula z poza obzoru, kde je krčící se hvězdy uplácaly a poté uvařily v obrovských, tlakových hrncích. Blížila se bouře. Vzduch byl čerstvý, svěží a hustý jako právě nadojené mléko a příjemnou vlhkostí připomínal zavlaženou zahradu.
Sami dva
Muž seděl spolu se svou malou, plavovlasou dcerou na ušmudlané pohovce, ze které místy jako chřestýši čouhaly zrezivělé pružiny. Dívali se do prosklené okenní tabule a oba věděli, že jsou poslední dva lidé na Zemi. Venku se pomalu snášel nazelenalý déšť a v mlze za ním šly zřetelně rozpoznat siluety polorozpadlých továren, všemožně se kroutících komínů, obrovských sil a řady vysokých, panelových domů, mezi nimiž zběsile kličkoval a naříkal štiplavě smrdutý, sirnatý vítr. To vše bylo protkáno nesouvislou pavučinou bezvládně visících drátů a roztřepených kabelů.
Městečko Silevin
Les byl tichý, pouze zpěv několika ptáků ozývající se ze vzdálených korun stromů prořezával vlhký ranní vzduch, prosycený vůní smůly a hlíny. V ohništi stále žhnula pod vrstvou popela troška žhavých uhlíků. Timothy se protáhl, promnul si oči a začal sbírat suchou trávu a lámat drobné větvičky. Když byl hotov, opatrně vložil obsah svých dlaní do ohniště, kde se krátce nato objevily první plamínky.
Jedno
V dalekém kosmu
svírá se supernova
v agonii barev
Lev na rozpáleném písku
Vlak
vlak se sune po zrezivělých kolejích
za okny míhají se
mrtvé listy a
strnulé obličeje z nich
Nevratitelné
Pozoroval jsem hvězdy
z okna jedoucího auta
A zdálo se mi
že život plyne jako
Skleněnka
Život je tolik pomíjivý
když si vítr pohrává
s copánky malé dívky
v rudých šatech a
Ta chvíle
V té chvíli kdy jsem s tebou
se i z blyštícího slunce
stává jen bezvýznamná šmouha
v odrazu tvých očí
Pukliny
Hvězdy prosvítají
skrze černý kouř
ženoucí se po obloze
jako klubko bavlny
Zástupy pěstí
Alex ležel pohodlně roztažen na prostorném gauči. Nohy měl položené na stole a na břichu se mu kolébala porcelánová mísa s vonícím popcornem. Druhou rukou máchal ovladačem před televizí ve snaze najít alespoň trochu zajímavý program, kterým by se dalo zpříjemnit depresivní, středeční odpoledne. Náhle uslyšel venku směsici lidských výkřiků.
Stařena
Stará žena seděla ve svém křesle potaženém měkkou kožešinou. Zírala s kamennou tváří do ledové okenní tabule, za níž se míhaly bílé sněhové vločky, usedající něžně k zemi, kde tvořili na chodníku před domem rovnoměrnou pokrývku. Na jejích stehnech ležela černá kočka, působící dojmem, jako by tam spočívala už dlouhá staletí. Stařena jí bez zájmu monotónně hladila po hlavě a ona na oplátku se zavřenýma očima blaženě předla.
Srdce
Na hladově zírající oko
Přikládám zelený čip
ve tvaru
okvětního lístku
Tíha
Na vrcholku blaženosti
svírám se
v nekontrolovatelném kašli
Všichni ztracenci
Orel
Bylo pondělí večer. Kráčel jsem špinavým městem, z komínů obrovských cihlových domů, které mě svíraly, se linuly mohutná oblaka kouře, stoupající ke studené obloze, na jejímž vrcholu čněl zářivý měsíc. Vítr se proplétal úzkými ulicemi a tvořil víry prachu, které pak hnal proti mé tváři. Vzduch byl prosycen štiplavým smogem, vůní cigaret, vína a špíny.